neděle 24. července 2016

Dialog červen 2016



Heslo:
Za obnovu akceschopného komunistického hnutí


Konference ÚV KSČM k 95. výročí KSČ, 23. 4. 2016
Z diskusního vystoupení L. Vrobela

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

rád bych reagoval na některé teze svých předřečníků. Zejména oceňuji referát s. Štefka, který vystihl, co všechno měla a dokázala v kapitalismu prvorepubliková KSČ, a co vše nemá a nedokáže v kapitalismu dnešní KSČM. Samozřejmě, že naše podmínky jsou v mnohém odlišné od tehdejší doby, jak uvedl soudruh Štefek, ale to nesmíme brát jako omluvu pro to, co všechno dnes nedokážeme, jak špatná je dnes naše pozice ve společnosti, především mezi střední a mladou generací, kde je naše podpora velmi nízká.

Soudruh Filip zde hovořil o různých cestách k socialismu. Samozřejmě, že cesty k socialismu jsou různé v závislosti na době a zemi, ale mají něco společného. Po XX. sjezdu KSSS a zvláště od 60. let bylo zdůrazňováno, že je možné pokojné, nenásilné vítězství socialismu. Často je dáván za příklad Vítězný únor 1948 v Československu a je považováno za zásluhu Klementa Gottwalda, že k vítězství pracujícího lidu došlo poklidně bez krveprolití. To je samozřejmě jeho velkou zásluhou, ale nelze opomíjet, že k pokojnému převzetí moci v Československu došlo jen díky porážce nejreakčnějších sil vítězstvím nad fašismem a osvobozením Rudou armádou, miliony obětí nejen Rudé armády, ale i sovětských a čs. partyzánů a ilegální KSČ. Potvrdila se tak teze Stalina i Lenina, že buržoazie se dobrovolně vzdá moci jen tehdy, bude-li k tomu donucena, uvědomí-li si svou bezvýchodnou situaci, tedy zvítězí-li revoluční hnutí v blízkém státě nebo území ozbrojenou cestou. To byl případ Sovětského svazu, to byl i případ osvobození ČSR od fašismu.

Je zásluhou Klementa Gottwalda, že pracující lid zvítězil bez krveprolití, musíme však vidět, že KSČ byla připravena i na možnost odlišného vývoje, že měla své ozbrojené dělníky, své Lidové milice, že byla připravena použít revoluční násilí v případě jeho potřeby. Antikomunisté to dobře vědí a používají to ve své propagandě proti nám, jen my jako bychom to neviděli.

Zadruhé, soudruh Filip zde hovořil o přejímání sovětské linie. Samozřejmě, že jsme přejímali sovětskou linii, ale sovětská linie nebyla po celou dobu stejná, nebyla stejná v roce 1948 jako třeba v roce 1988. Jejím zásadním zlomem byl XX. sjezd KSSS a následující vývoj. Soudružka Kráčmarová zde citovala slova Bohumíra Šmerala, která potvrzují pravdivost Stalinovy teze o zostřování třídního boje v procesu budování socialismu. Soudruh Šmeral řekl, že čím budeme blíže svému cíli, tím zběsilejší budou útoky našich nepřátel. To samé tvrdili Stalin a Gottwald: Čím větší budou naše úspěchy v budování socialismu, tím více se bude zostřovat třídní boj. Ihned po jejich smrti byla tato teze zpochybněna a žili jsme v iluzích, že čím budeme silnější, tím budou naši nepřátelé slabší. A kam to vedlo? Ke kontrarevoluci, k pádu celého sovětského bloku.

Převrat na XX. sjezdu KSSS a po něm nebyl jen politický, nedošlo jen ke zhanobení Stalina a takovým trapasům, jakými bylo vyhození těl Stalina a Gottwalda z mauzoleí, ale především došlo k přijetí tržních principů. Soudím, že socialismus v sovětském bloku nezkrachoval proto, že by byl málo tržní, ale naopak proto, že byl příliš tržní. Od 60. let byl orientován na konzum, který byl na jedné straně propagován, na druhé straně jej tehdejší moc nedokázala zajistit. Dodnes v televizi můžeme vidět seriály a filmy ze 70. – 80. let, vypovídající především o tom, že stále byl nedostatek nějakého zboží a „všichni“ byli zkorumpovaní. Lepší protikomunistickou propagandu si snad ani nelze přát. V takovém „socialismu“ bych opravdu žít nechtěl.

Hovořilo se zde o „nesprávných“ názorech o sociálfašismu. Já se domnívám, že tyto názory byly ve své době správné a odůvodněné. Není náhodné, že za života Gottwalda byly vydávány jeho statě a projevy, zdůvodňující tuto politiku, zatímco po jeho smrti bylo jejich vydávání zastaveno; Gottwaldovy spisy nevycházely. Jeho projevy a statě byly citovány v okleštěné podobě, protože velká část jejich tezí byla zpochybněna.

Klement Gottwald mimo jiné říkal a psal, že reakce používá k potlačování revolučního hnutí dvě ruce, pravou – fašismus a levou – reformismus. Otázkou je, do jaké míry je dnes na té levé ruce i KSČM.

Hovořilo se zde o tom, že politické procesy byly chybou. Po XX. sjezdu panoval názor, že žádní vnitřní nepřátelé neexistují. V roce 1989 a po něm se to projevilo názorně.

Zatímco KSČ vznikla jako produkt Velké říjnové socialistické revoluce, KSČM vznikla jako produkt kontrarevoluce listopadu 1989. Síly vně KSČM a zřejmě i část sil uvnitř strany si dobře uvědomovaly, že zákaz KS by mohl znamenat společenské nepokoje, zatímco mnohem přijatelnější bude její zachování a „pouhá“ dekomunizace, nikoli názvem, ale obsahem.

V tomto roce si připomínáme 120. výročí narození Klementa Gottwalda. Byl bych rád, kdyby se k němu naše strana důstojně přihlásila, ale nejsem si jist, zda se tak stane, pokud i vedoucí představitelé strany se vyjadřují k osobě největšího proletářského revolucionáře naší vlasti a dle mého názoru i největší osobnosti českých a slovenských dějin podobně jako protikomunistická propaganda.

Věnujme pozornost Korejské lidově demokratické republice. Jde o stát, nejzásadněji oponující imperialismu. A naše strana se tváří, jako by jí to bylo lhostejné, distancuje se od toho nebo se KLDR posmívá!

Potřebujeme odvážnější, zásadovější politiku, odlišnou od ČSSD! Taková politika nám získá mladé členy, kteří jsou radikální. Těm mladým, kteří usilují o kompromisy s kapitálem, stačí jedna sociální demokracie. Nepotřebují dvě. Podotýkám, že velkou část mladých lidí, kteří se po roce 1989 hlásili ke KSČM, odradila politika a stav této strany. Přál bych si, aby radikálnější linii KSČM schválil její IX. sjezd, s nezbytnými kádrovými změnami.

Můžeme se setkat s námitkami, že by strana byla zakázána, pokud by dělala radikálnější politiku. Namítám, že v západních „demokratických“ zemích legálně existují podstatně radikálnější KS, otevřeně požadující vyvlastnění, znárodnění výrobních prostředků, ať už např. v Německu nebo „Vzdor – strana práce“ na Slovensku.

Nejednota komunistického hnutí v ČR se prohlubuje. V současnosti už existují čtyři registrované KS. V únoru 2016 vznikla KS Čech, Moravy a Slezska se sídlem v Opavě, aniž bychom o ní měli jakékoli informace než zápis v rejstříku Ministerstva vnitra. Nemyslím si, že platí, že čím více KS, tím silnější je komunistické hnutí. Právě naopak!

Znovu se vracím k vystoupení soudruha Štefka, který řekl, že nesplní-li KSČM své poslání, odejde na smetiště dějin a uvolní své místo budoucímu komunistickému subjektu. Hrozba nástupu fašismu je vážná a uvažujeme-li o tom, že socialismus může zvítězit až poté, prodělá-li lidstvo nový nástup fašismu a další velkou válku, že socialismus snad zvítězí až za několik generací, musíme brát v úvahu, že lidstvo nový velký válečný konflikt nemusí vůbec přežít.

Zatímco prvorepubliková KSČ byla na nástup fašismu a na práci v ilegalitě připravena, KSČM nedokáže účinně pracovat ani v podmínkách legality.

Děkuji za pozornost. Čest práci!



IX. sjezd KSČM nerozhodl o změně

Zhodnotit sjezd ihned po jeho ukončení je velmi složité. Dosud jsou výrazné subjektivní dojmy, pocity a zážitky a zaměřit se na objektivní kritéria je nesnadné.

Podle našeho názoru je třeba sledovat následující kritéria:

1. Splnil sjezd úkoly uložené stanovami?

2. Reflektovaly sjezdové procedury demokratické principy předpokládané stanovami?

3. Jsou opatření sjezdu, přijaté materiály a zvolení představitelé zárukou zlepšení pozice dělnického a komunistického hnutí?

Toto je následně třeba zhodnotit v souvislostech vnitropolitických i mezinárodních.

IX. sjezd KSČM formálně splnil, co mu ukládají stanovy: zvolil předsedu, místopředsedy, ÚRK, ÚRoK, potvrdil ÚV, přijal programové materiály. Bohužel nedostatečně projednal hodnotící zprávu odstupujícího ÚV, neproběhla řádná diskuse před volbami a k tvorbě nových závazných materiálů. Již před sjezdem bylo na základě určeného programu zřejmé, že bude snaha omezit diskusi a zařadit její největší část za volbu nejvyšších představitelů strany. Nesouhlasné reakce se velmi intenzivně ozývaly již před sjezdem a odrazily se v řadě dopisů adresovaných sjezdu, které delegáti dostali k prostudování (1 složka na 15 delegátů). Hned v úvodu jednání M. Havlíček podal návrh na změnu programu sjezdu s tím, aby byla předsunuta diskuse před konání voleb. Jeho návrh získal 145 podpůrných hlasů, což nestačilo a nedemokratický program byl schválen. Mimo diskusi zůstalo téměř na 2 desítky diskusních příspěvků odevzdaných sjezdovým komisím (které budou přiloženy k protokolu sjezdu). Diskutující byli vybírání nejprve podle geografického klíče, ale jak bylo tvořeno pořadí ostatních vystupujících, nebylo otevřeně řečeno a rozhodně se tak nedělo podle pořadí v přihlášení. I tak zazněla řada kritických připomínek ze strany delegátů (např. M. Semelová), ale také hostů (J. Středula).

Již dlouho před sjezdem bylo zřejmé, že se střetnou dvě linie: první podporující současný stav a druhá usilující o rehabilitaci marxisticko-leninské tradice chápající stranu jako předvoj dělnické třídy. Zastánci tzv. umírněné cesty neměli rozhodně jednoznačnou převahu a nepodařilo se jim prosadit všechna opatření: např. byl prodloužen čas na představení kandidátů z navrhovaných 3 minut na 5; nebyl potvrzen třetí post místopředsedy pro ekonomiku; byly upraveny kompetence místopředsedů, kdy hlavním úspěchem je znovuvytvoření ideologického oddělení.

Hlavním bodem sjezdu byla volba předsedy. Poprvé od vzniku KSČM si nebyl dosavadní předseda jistý vítězstvím. Proslovy obou protikandidátů I. Hrůzy (který vyzval k podpoře J. Skály) i J. Skály byly velmi kritické k současnému stavu, ale zároveň velmi konstruktivní. Po jejich odeznění se poměr sil jevil jako vyrovnaný, ale nakonec vyhrál V. Filip s 203 hlasy proti 150 hlasům pro J. Skálu. Post 1. místopředsedy bez problémů obhájil P. Šimůnek s 263 hlasy. Volba místopředsedů byla poměrně komplikovaná vzhledem k tvorbě způsobu volby i kompetencí každého z nich. Místopředsedou pro ideologii se stal J. Skála. V jeho prospěch se vyslovili i někteří kandidáti (V. Klontza-Jaklová a I. Hrůza). Místopředsedou pro odborné zázemí, volby, parlamentní a komunální politiku, včetně spolupráce s odbory a levicovými subjekty, se stal J. Dolejš.

Na otázku, zda sjezd posunul hnutí kupředu, není tak snadná odpověď. Rozhodně poměr sil ve straně se výrazně změnil, i přes všechny – často nefér – snahy zastánců předsjezdových pořádků. Formalismus, reformismus a oportunismus prostupují strukturou strany často ruku v ruce s finančním prospěchem. Charakteristickým bylo varování V. Filipa v úvodním projevu před radikalizací strany, které však nebylo plně vyslyšeno. V tom se také projevuje známá skutečnost, že strana je ideově rozdělena v podstatně větší míře, než si předsjezdové vedení připouštělo. Výrazně zesílily hlasy požadující obrat ve stranické politice. Dá se konstatovat, že sjezd tuto situaci díky aktivitě mnohých delegátů potvrdil a vlastně legalizoval. Nové vedení musí s tímto faktem počítat a respektovat ho. Jde o návrat ke komunistické identitě a skutečně zásadnímu třídnímu postoji k problémům společnosti a pracujících, jejichž zájmy hájíme. To ovšem neznamená, že by na sjezdu došlo k zásadní změně programu. Svědčí o tom přijaté programové dokumenty, které se v podstatě nezměnily v porovnání s těmi přijatými na předchozích sjezdech a stále kladou důraz hlavně na rozvoj zastupitelské demokracie, zejména ovšem kvantitativně – zvyšováním počtu zastupitelů a poslanců bez ohledu na kvalitu. Až na výjimky nebyla za hybnou sílu společnosti označena třída pracujících a důvěra ve všemocnost voleb a zvolených reprezentantů je dosud ve straně převládající.

Volba J. Skály je dokladem změny myšlení členů strany, ale není od něho možné očekávat mesiášské zásahy. Bez spolupráce všech, kteří si uvědomují nutnost budování marxisticko-leninské dělnické strany, nemá ani Skála ani jeho voliči žádnou šanci na úspěch politiky, kterou reprezentují. Změny je třeba podporovat, budovat, argumentací přesvědčovat další členy. Bohužel někteří, dosud spravedlivě rozladění politikou strany, projevy nejvyšších představitelů i ekonomickými skandály, vyhrožují odchodem ze strany, nespokojení s opětovnou volbou V. Filipa do čela strany. Pro ně platí vzkaz, že nikdo za nikoho nebude tahat horké brambory z ohně. Chceme-li změny, které povedou k úspěchu, musíme pro ně společně, systematicky, metodicky pracovat. Sjezd nám k tomu šanci dal. Ani ve straně ani ve společnosti není možné čekat změny ze shora.

Proměny poměru sil ve straně si povšimla i buržoazní média a správně zhodnotila jejich význam. Např. R. Valenčík, komentátor Týdeníku občanské právo (TOP), vidí výsledek takto:

„J. Skála byl zvolen do nově zaváděné funkce místopředsedy KSČM pro ideologickou práci. To je velmi podstatné. Opozice vůči V. Filipovi si totiž zavedení této funkce jako protiváhu ideové vyprázdněnosti strany svým způsobem vynutila. A to, že tento post obsadil J. Skála, je významný posun.“ A pokračuje: „Mj. svědčí to o tom, že opozice vůči Filipovi je velmi silná a většina strany nechtěla, aby „vítěz bral vše“. To má pro budoucí vývoj KSČM značný význam. Takže závěrem: Po sjezdu tipuji šanci na to, která alternativa (pragmaticko-rentiérská versus ideově funkční), zhruba 50:50.“

Je tedy možné shrnout, že IX. sjezd KSČM vybudoval základnu, vytvořil prostor pro tvorbu skutečné strany pro pracující, takové strany, která nebude v jejich jméně jednat, ale naopak oni budou jednat prostřednictvím strany.

Sjezd však zanechal řadu nezodpovězených otázek týkajících se finančních nesrovnalostí spojených hlavně s aktivitami M. Vostré, FUTURY, a. s. a prodejem budovy ÚV ad. V některých případech byla zřejmá snaha manipulovat s názory delegátů prostřednictvím komentářů některých předsedajících sjezdu; k většině pozměňovacích návrhů se stavěla negativně i návrhová komise, která tak dávala linii „Filipovu“ křídlu.

Nesmíme však opomenout, že v české společnosti buržoazie vytváří velmi silné antikomunistické klima napadající hlavně poválečnou historii strany, ale také pouhé sympatie k dělnickému hnutí. V takové situaci není pro nikoho jednoduchou volbou postavit se jednoznačně proti politice současného hegemona politické scény. V bývalém východním bloku je KSČM výjimečnou silou. KS v ostatních zemích nemají žádné slovo ve společnosti, počet jejich členů je nepatrný. Dělnické a komunistické hnutí je v defenzivě i na světové politické scéně. Dosud se nevypořádalo s porážkou let 1989-1991. Koncentrovaný kapitál má neuvěřitelný potenciál, ale na druhou stranu rozpory jednotlivých kapitalistických center vytvářejí trhliny v systému, jehož nelidskost se projevuje stále plastičtěji. Reakcí na to je narůstající počet odpůrců systému. Z tohoto hlediska byl výsledek voleb na sjezdu skutečně revolučním počinem. Závisí na nás všech, zda bude prahem nové doby nebo koncem starých časů.

V příštím období bude životně důležité hledat, vychovávat a připravovat do funkcí mladé soudruhy, z nichž někteří již na sjezdu prokázali, že v nich roste kádrová záloha strany. Na X. sjezdu strany už musí dostat příležitost, aby byla zahájena pravidelná a potřebná obměna kádrů ve vedoucích funkcích. Proto je nutné trvat na snaze o vytvoření komunistické mládežnické organizace, která potřebnou kádrovou rezervu vytvoří. Zamyslet se musíme nad zkušenostmi některých komunistických stran, kde je normou, že členové strany zvolení do poslaneckých funkcí v národním i Evropském parlamentu odevzdávají své příjmy straně a pobírají plat srovnatelný s platem vyššího státního úředníka.

Mimořádné úsilí musíme věnovat přípravě nového komunistického programu strany postaveného na základech marxismu-leninismu, který bude řešit otázku obnovy komunistického charakteru strany, sjednocovat komunisty ke společnému úsilí o naplnění programových cílů a působit aktivně nejen na ně, ale především na pracující. Tento program musí být vypracován a schválen co nejdříve, aby mohl být realizován v praxi.

V oblasti ideologické práce bude třeba se zaměřit na vzdělávání funkcionářů a členů strany. To vyžaduje vytvořit promyšlený a ucelený styl a pravidelný systém ideologické práce. Propagovat naše komunistické myšlenky přece znamená, že je budeme znát, budeme je chápat, abychom mohli být jednotní a akceschopní. Musíme obnovit otevřenou a soudružskou diskusi. Nesmíme se bát názorové konfrontace a vyhýbat se jí. Politika strany se musí zbavit přílišného respektu před politickými protivníky. Potřebujeme podstatně lépe využívat tisk, tedy především Haló noviny, které se musí přeměnit z podbízivé hlásné trouby stranického aparátu ve stranický list. V nejkratší době je nutné obnovit vysílání internetového rozhlasu a televize, podpořit existující marxistická média (např. „Dialog“). Změnit vydavatelskou politiku FUTURY, a. s. a více využívat možností nakladatelství OREGO. Požádat o spolupráci spisovatele a básníky z UČS a dalších pokrokových společností a organizací.

Shrnutí

Každodenní práce všech členů je nezastupitelná.

Strana musí označovat věci pravými jmény. Příklady, kdy strany slibovaly změny uskutečnitelné prostřednictvím parlamentní většiny, jsou výmluvné: Řecko, Portugalsko, Venezuela, Kypr apod.

Je třeba přesvědčit lid, že může získat politickou i ekonomickou moc bez zprostředkovatelů a že KSČM je ta síla, která právě za takovou demokracii bojuje.

Systémová krize kapitalismu se stále prohlubuje, hrozí rozsáhlý válečný konflikt, posiluje fašistické hnutí a jedinou silou, která dokáže zvrátit tyto pro kapitalismus logické trendy, je masová strana pracujících. Členové strany prostřednictvím IX. sjezdu ukázali, že je možné (byť se značným úsilím) vydat se tímto směrem.

Jiří Bulka, Ivan Hrůza, Věra Klontza-Jaklová, 18. 5. 2016



Přátelé Latinské Ameriky k úmrtí Margot Honeckerové

Prostějovská organizace Svazu přátel Latinské Ameriky a Karibiku vyjadřuje lítost nad úmrtím Margot Honeckerové, která zesnula ve věku 89 let v Santiagu de Chile v Chile.

Margot Honeckerová byla celým svým životem spjata s myšlenkami solidarity, internacionalismu a boje proti nacismu a kapitalismu, který nacismus zplodil. V mládí byla aktivní v mládežnické organizaci FDJ v Německé demokratické republice, v době svého působení v politickém životě socialistického Německa zastávala post ministryně školství. Byla manželkou státního představitele NDR Ericha Honeckera, který strávil mládí v hitlerovských věznicích a po osvobození se účastnil budování nového Německa. Ve své politické kariéře navázala na pokrokovou tradici bojovníků proti nacismu a hlavních osobností pokrokového hnutí pracující třídy Ernsta Thälmanna (umučen v koncentračním táboře), Wilhelma Piecka (první prezident NDR) a Waltera Ulbrichta.

Honeckerová reprezentovala politiku Sjednocené socialistické strany NDR, která odmítala fašizující, revanšistické, militaristické a hegemonistické tendence v německé politice, typické pro západní část rozděleného Německa. Stejně tak byla kritická k deformacím sovětské politiky. Nevýhodná pozice NDR bránila v plnohodnotném rozvoji, avšak i přes tyto nevýhody dosáhla vysokých výsledků v řadě oblastí. Až Gorbačovova zrada zastavila snahu o lidovou demokracii ve východní části, kterou defacto anektovala Spolková republika, spojenec USA a zásadní člen paktu NATO. Po perzekuci nacisty zažil Honecker znovu perzekuci od antikomunistické moci, když byl vězněn ve věznici Moabit. Erich Honecker i jeho žena Margot zůstali věrní svým ideálům i v krajně nepříznivých dobách.

Chile poskytla Erichu Honeckerovi a jeho manželce azyl před antikomunistickými procesy z vděku za solidaritu ze strany NDR v čase Pinochetovy diktatury, kdy značná část chilské demokratické emigrace zakotvila právě v tomto socialistickém státě. Honeckerová byla přítelkyní vůdce chilských komunistů Luise Corvallána , který se vedle zavražděného prezidenta Allendeho a básníka Pabla Nerudy stal symbolem boje proti fašistické režimu. Corvallán v roce 2000 vydal knihu „NDR: Jiné Německo – rozhovory s Margot Honeckerovou“.

Margot Honeckerová byla až do svých posledních dní politicky aktivní a podporovala činnost chilských komunistů.

Čest její památce!





Teoreticko-politická konference k 95 letům KSČ

Významným příspěvkem k připomenutí 95. výročí založení Komunistické strany Československa se stala 39. pražská teoreticko-politická konference, pořádaná ve velkém sále budovy ÚV KSČM v sobotu 16. dubna 2016 OV KSČM Praha 1, jedenácti dalšími okresními a obvodními organizacemi strany, Městským výborem KSČM Jirkov, Klubem pokrokové inteligence Olomouc, KSČ a KSM.

Za účasti zhruba stovky přítomných promluvilo 26 diskutujících po úvodním slovu Jiřího Horáka. Referent přiblížil dějiny strany, význam jejího vzniku, bolševizace, boje proti fašismu a za národní osvobození, vítězství socialismu bez krveprolití a jeho úspěšnou výstavbu. Nevyhnul se ani kritice nedostatků, které umožnily či napomohly restauraci kapitalismu (rozpor mezi socialistickým ideálem a jeho praktickou realizací, zaostávání vědecko-technického rozvoje, znečišťování životního prostředí, přezaměstnanost v některých oborech, nedostatek určitého zboží, zaostávání ideologické a politicko-výchovné činnosti). Proces zahnívání vedoucí ke kontrarevoluci byl nastolen na XX. sjezdu KSSS. I přes chyby a omyly byla léta 1948 – 1989 nejlepším a lidsky nejdůstojnějším obdobím v dějinách českých zemí a Slovenska. Majetek byl plně ve vlastnictví čs. občanů.

Referent označil mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989 za dekomunizaci a dodal, že XVIII. sjezd KSČ (listopad 1990) se přihlásil k myšlenkám Socialistické internacionály a II. sjezd KSČM (prosinec 1992) pochválil porážku socialismu „stalinsko-brežněvovského typu“. Zde přijatý „Kladenský program“ je netřídní a nekomunistický. KSČM je stranou starého typu, vrátila se k sociálně demokratickému reformismu. Prezentuje se jako „nová“, ačkoli většinu členské základny má z předpřevratového období. Upadá do bezvýznamnosti a pasivity, je nečitelná. Závěrem vyzval delegáty IX. sjezdu KSČM (květen 2016) ke zvolení osobností, schopných to změnit.

Kandidát na předsedu KSČM Ivan Hrůza odmítl opatrnickou politiku a zdůraznil, že po letech stagnace je nutná změna. Ladislav Šafránek uvedl, že výhody pro funkcionáře devalvovaly sociální spravedlnost a bohužel v KSČM přetrvávají dodnes. Orientace na konzum vedla ke ztrátě revolučnosti, kumulace funkcí a dlouhodobé setrvávání v nich způsobují stagnaci a izolaci a „osvědčené kádry“ uzurpují moc.

Milan Matouš odsoudil, že KSČM nehájí komunisty před pronásledováním za jejich politickou činnost. Věra Klontza nastolila úkol vytvořit hnutí, schopné převzít moc. Změna nepřijde shora a nedojde k ní automaticky. Nesmíme zůstat v pasivní rezistenci. Sociální smír je holý nesmysl.

Lukáš Vrobel se věnoval vztahu KSČM k mládeži. Politika a stav KSČM velkou část mladých komunistů odradily nejen od členství v této straně, ale i od jakékoli politické činnosti. Dokud se bude KSČM prezentovat jako druhá sociální demokracie, nebude přitahovat nové členy. Současné mapování dějin strany a dělnického hnutí přiblížili Hana Kráčmarová a František Kovanda, který pozval na říjnovou 2. konferenci o regionálních dějinách, která se bude konat v Čelákovicích.

Miloš Jakeš konstatoval, že socialismus nebyl poražen cizími silami, ale svou vlastní stranou a tento proces začal v SSSR. Sovětská „přestavba“ byla jako Černobyl – dělal se pokus a vybuchla. Pokud se KSČM nedistancuje od mimořádného sjezdu KSČ, nepůjde vpřed. Stanislav Grospič označil „Kladenský program“ za zatěžující a dodal, že boj o funkce nesmí převážit nad základní ideou odmítání buržoazního systému.

Vojtěch Mišičák z „Komunistické strany česká 21“ se vyslovil pro sjednocení českých KS. (V době konání konference byly Ministerstvem vnitra ČR zaregistrovány čtyři – KSČM /1990/, KSČ /1995/, KSČ 21 /2014/ a KS Čech, Moravy a Slezska /2016/, přičemž činnost vyvíjejí i dvě na nich nezávislé mládežnické organizace.)

Ondřej Kazík přiblížil dějiny komunistického mládežnického hnutí a pozastavil se nad zlehčováním či přímo podporou imperialistické agrese a zastíráním podstaty Evropské unie frázemi ze strany některých představitelů KSČM. Jiný přístup po IX. sjezdu požadovali i Václav Exner a Vladimír Holiš.

Jozef Servista řekl, že KSČ (obnovená v roce 1995) prohlásila mimořádný sjezd z roku 1989 na neplatný a vyzývá k témuž KSČM. Dle slov Ladislava Urbana jalová politika nepřitahuje mladé voliče ani členy a musíme jim nabídnout jinou alternativu než odpoutání se od reálného života. Jiří Bulka vyzval ke zlepšení ideologického vzdělávání, agitace a propagace, vytvoření ideologického oddělení KSČM a zvolení nového vedení strany, schopného sjednotit komunisty a vytvořit i jejich jednotnou mládežnickou organizaci.

Jiří Jeřábek srovnával situaci prvorepublikové KSČ, která se mohla opřít o silnou dělnickou třídu, s dnešními komunisty v situaci, kdy je dělnická třída rozbita. Petr Šimůnek vyzval k vytváření jednoty komunistů doma i v zahraničí, zabránění nástupu fašismu a návratu k odborové práci. Vladimír Chaloupka odmítl nerespektování návrhů zdola a existenci paralelních nevolených orgánů a návrhy na manažersko-marketingový styl práce KSČM.

Diskusi uzavřela Marta Semelová. Uvedla, že nesmíme ustupovat od odmítání NATO a stále se omlouvat za své chyby. Spojme síly proti fašismu, válkám a NATO. Na akcích KV KSČM Praha vlají rudé prapory a mělo by tomu tak být všude.

Pro zásadovou revoluční činnost komunistického hnutí, hodnou jeho slavných tradic, se vyslovili i ostatní diskutující. Jako obvykle bude úplné znění všech vystoupení otištěno ve sborníku, který vydá nakladatelství OREGO. Bohužel ani při této konferenci se někteří vystupující nevyhnuli nedodržování vyhrazeného času a odbíhání od tématu do příliš širokých souvislostí.

Konference znovu demonstrovala samolibost uchvatitelů moci v KSČM, označujících sebe samé za „součást fungujícího demokratického systému, nikoli protisystémovou hrozbu demokracie“ (úvodní text RSDr. /! / Jiřího Nytry, předsedy OV KSČM Karviná, na internetových stránkách této organizace). Nikdo z těchto likvidátorů se neodvážil konferenci k 95. výročí KSČ zhanobit svou přítomností.

Leopold Vejr


Sedmý sjezd Korejské strany práce manifestací socialistické soběstačnosti

Od pátku 6. května do pondělí 9. května 2016 proběhl v Pchjongjangu 7. sjezd Korejské strany práce (KSP). Sjezdu se zúčastnili delegáti, zvolení na provinčních stranických konferencích, pozorovatelé a zástupci Korejců v Japonsku a Číně. První tajemník KSP Kim Čong Un přednesl úvodní projev. Účastníci uctili chvilkou ticha památku těch, kteří položili životy v boji za budování socialismu, národní znovusjednocení a globální nezávislost.

Na sjezdu byly představeny blahopřejné zprávy a hedvábné prapory zaslané ÚV Antiimperialistické národní demokratické fronty a stranami a organizacemi Korejců doma i v zahraničí a dopisy, květinové koše, dary a ocenění Kim Čong Unovi ze zahraničí.

Sjezd blahopřál vojskům Korejské lidové armády a Korejských lidových vnitřních bezpečnostních sil a pracujícímu lidu a funkcionářům institucí, průmyslových podniků a zemědělských družstev, kteří předvedli skvělé pracovní výkony v předsjezdové 70denní kampani věrnosti.

Kim Čong Un začal přednášet zprávu o činnosti ÚV KSP v prvním dni sjezdového jednání a pokračoval v jeho druhém dni. Zdůraznil, že v nebývale těžkých časech, kdy se světový socialistický systém zhroutil a spojené imperialistické síly soustředily antisocialistický útok na KLDR, její strana a lid byli nuceni bojovat bez pomoci. Díky moudrému vedení prezidenta Kim Ir Sena a generála Kim Čong Ila a síle jednomyslné jednoty strany, armády a lidu kolem vůdce byly plány k zadušení republiky překaženy a uchována rudá vlajka socialismu a výsledky revoluce.

Ve zprávě Kim Čong Un uvedl, že sjezdu se účastní 3 467 delegátů s právem volit u a 200 delegátů s právem hovořit. Z nich 1 545 jsou delegáti stranických funkcionářů a politických pracovníků, 719 delegáti vojsk, 423 delegátů státní administrativy a ekonomických funkcionářů, 52 delegátů funkcionářů organizací pracujícího lidu, 112 delegátů funkcionářů v odvětví vědy, vzdělávání, veřejného zdraví, kultury a umění a sdělovacích prostředků, 786 zemědělských delegátů, šest veteránů protijaponské revoluční války a 24 bývalých dlouhodobých vězňů. 315 delegátů tvoří ženy. Přítomno na sjezdu bylo také 1 387 pozorovatelů.

Delegáti provinčních organizací strany ve svých projevech plně podpořili zprávu Kim Čong Una. Ve 3. dni sjezdového jednání byla přečtena blahopřejná zpráva, předložená sjezdu všemi vojsky a ostatním lidem. Byla zhodnocena činnost Ústřední revizní komise KSP. Sjezd pozdravily a květinové koše Kim Čong Unovi předaly blahopřejné skupiny třímilionového Korejského svazu dětí a pětimilionového Kim Ir Senova socialistického svazu mládeže.

V poslední den jednání sjezd diskutoval o změnách stanov KSP. Stanovil, že nejvyšší pozicí ve straně je její předseda (před sjezdem 1. tajemník). Tajemníci, vedoucí tajemníci a zastupující tajemníci výborů strany byli přejmenováni na předsedy a místopředsedy příslušných organizací a sekretariát Ústředního výboru strany na výbor (byro) výkonné politiky; sekretariát provinčních, městských a krajských výborů strany na úřad (referát) výkonné politiky.

Kim Jong Nam navrhl sjezdu zvolit Kim Čong Una za předsedu KSP. Delegáti každé provinční stranické organizace ve svých projevech návrh plně podpořili. Předseda KSP Kim Čong Un byl zvolen členem ÚV a jeho politického byra, členem prezídia politického byra ÚV a předsedou Ústřední vojenské komise strany. Sjezd jednomyslně zvolil 129 členů a 106 kandidátů ÚV a 15 členů ÚRK.

Delegáti byli informováni o rozhodnutí prvního plenárního zasedání 7. ÚV strany. Byly oznámeny výsledky voleb 19členného politbyra (s 9 náhradníky) a jeho 5členného prezídia, 9 místopředsedů ÚV, ustavení 10členného výboru výkonné politiky, 11členné Ústřední vojenské komise strany a 7členné kontrolní komise ÚV.

Sjezd vydal provolání vojskům, mládeži a lidu, vyzývající ke všestrannému útoku za úplné vítězství socialismu. Kim Čong Un přednesl závěrečný projev, ve kterém ujistil delegáty, že bude bojovat za urychlení revolučního procesu čučche a vždy bude mít lid v hluboké nezištné úctě.

Na oslavu sjezdu se v Pchjongjangu na Kim Ir Senově náměstí v úterý 10. května konala masová manifestace a průvod pracujících. Večer následovala slavnost mládeže a studentů a pochodňový průvod mladého předvoje.
Podle Korejské ústřední tiskové agentury (KCNA) zpracoval Leopold Vejr



Protestujeme proti zradě vlády

Dne 14. května 2016 se účastnil Sudetoněmeckého sjezdu ministr kultury vlády České republiky Daniel Herman, kterého vyslala současná naše vláda. Proti tomu důrazně protestujeme. Je to zrada a potupa našeho národa. Vláda opomíjí historická fakta o činnosti této organizace, protože její členové zradili náš stát, aktivně působili na rozbití ČSR a zúčastnili se na genocidě našeho národa. Již v minulosti proti činnosti Němců varoval písmák Kosma a totéž je zveřejněno v Dalimilově kronice. Varoval nás i prezident Beneš, když podepsal „Benešovy dekrety“, aby se neopakovaly tragické události z let 1938-1939.

Proti našemu tehdejšímu prezidentovi, jeho Dekretům, odsunu Němců z naší vlasti vystupují právě oni, když to bylo rozhodnutí velmocí. Také varoval, že se znovu najdou „čeští vlastenci“, kteří je budou omlouvat a spolupracovat s nimi proti zájmům našeho národa.

A to se nyní děje, např. Brno a současná akce. Jde o ustupování cizím zájmům a nahrává to revanšistům. Jde o kolaboraci. Členové současné vlády zapomněli na varování prezidenta Beneše. Také zapomněli, že politika Německa „Drang nach Osten“ se nemění v celé jejich historii a jen se mění cesty způsoby. Za Bismarcka to bylo „krví a železem“ a za první republiky to vyvrcholilo „Mnichovem“ a fašistickou okupací a dnes pomocí eura za pomoci vlastizrádců.

V roce 1938 se snažili Němci o rozbití našeho státu pomocí pušek, granátů a kulometů. Vyvolali tzv. Henleinovské povstání, kterého se zúčastnila převážná část Sudetských Němců. Vytvářeli polovojenské oddíly se zbraněmi z Německa. Obsadili četnické stanice, celnice, pošty, nádraží. Přitom bylo 23 mrtvých a 75 raněných.

Diverze se účastnilo 15 000 záškodníků. Provedli 300 akcí, při nichž bylo zabito 110 občanů, 50 těžce raněno a přes 2 000 Čechů odvlečeno do Německa. Při obsazení „Sudet“, našeho pohraničí, Němci vyhnali 1,5 milionů našich občanů z domovů a okradli je téměř o všechno - veškerý majetek. 640 000 mladých odesláno do Německa na nucené práce. Z nich se 5 000 nevrátilo. 360 000 našich občanů položilo své životy za naši svobodu. V koncentračních táborech bylo 450 000 našich občanů a přežilo jich 80 000. Na tom všem se aktivně podíleli právě Sudetští Němci. Zradili naši vlast a dobrovolně se přihlásili k Hitlerově Velkoněmecké říši. Přes půl milionů jich vstoupilo do fašistické organizace NSDAP. 200 000 jich padlo ve válce a 6 000 jich spáchalo sebevraždu.

Za druhé světové války nám Němci způsobili škody v celkové výši 43 miliard v tehdejší měně, na soukromém majetku za 75 miliard a dále 54 miliard roční příspěvek za ochranu Protektorátu. Z reparací, které nám byly určeny, Německo nezaplatilo ani 1 %. Přitom vláda koketuje se Sudeťáky, místo aby vyžadovala splatit uvedené reparace.

To vše nelze pominout ani zapomenout. Na uvedeném sjezdu ministr kultury D. Herman oslovil přítomné „Milí krajané“. Když jsou to jeho krajané, tak by měl jít k nim a neškodit našemu lidu. Toto vyslání člena vlády na Sudetoněmecký sjezd je výsměchem všem vyhnaným, týraným, umučeným a poškozeným občanům. Tento čin odsoudí každý skutečný vlastenec, každý poctivý občan a obviní ty, kteří akci schválili, za akt proti naši národním zájmům, za akt kolaborantství. Jde o postupné ovládnutí naší země proti zájmům našich národů.

Ladislav Svitáček, Ostrov nad Ohří, OR KČP Karlovy Vary



Za podporu Bolívarovské republiky Venezuela proti státnímu převratu a intervenci

Včera vystoupil prezident Bolívarovské republiky Venezuela Nicolas Maduro s projevem, ve kterém vyjmenoval poslední činy mediální i ekonomické války a sdělil závažná slova o chystající se intervenci Spojených států, pokud bude Bolívarovská revoluce nátlaku vzdorovat.

Situaci nelze nazvat jinak, než „krizová“. Roky pluralismu a přepychové diskuse s nepřátelskými politickými skupinami a třídami byly časem zbrojení protinárodní aliance pod patronátem Spojených států. Problémy, které jsme překonali rok po vítězství pokusu o pravicový puč v roce 1948, byly roky neřešeny.

Opozice, představitelé oligarchů, latifundistů, kriminálníků a protilidových sil obecně, vyzývá armádu k neposlušnosti a kromě prezidenta chce svrhnout i celou éru budování socialismu, sociálně spravedlivější země v opozici k impériu Spojených států.

Tlak je i díky ekonomické válce impéria a spekulantů a díky mediální válce reakčních kruhů i zemí nezměrný. Dost možná, že prolomí výsledky 17 let vývoje nezávislého státu, dost možná, že dopady ekonomické války, které jsou mnohdy extrémní, zavedou část národa na cestu zpět. Ale jisté je, že je zde třídní solidarita, solidarita celých národů a celé pracující třídy lidstva.

Přece jen docházíme k poučení, že od roku 2002, kdy se pravice pokusila o puč proti veliteli Chávezovi, měla být direktivně odmítnuta jakási „třetí cesta“ a mělo se nastoupit, i kdyby s velkými riziky, na cestu budování reálného socialismu v místních podmínkách – s demokratizovanými výrobními prostředky, s lidovou armádou, s třídní odborovou centrálou, s vládou Národní fronty v čele s politickou avantgardou, s plánovanou a centrálně řízenou ekonomikou, s budovatelským programem revoluční transformace země na průmyslový stát s výkonným zemědělstvím, nikoli s dotacemi a utrácením nerostných surovin a bez oligarchie, bez pravice, bez protilidových elementů – vždy s puškou na rameni a s bajonetem proti impériu. Žádná třetí cesta neexistuje. Je to výmysl kavárenských stolků „moderní levice“, výmysl reformistů, kteří se vždy báli změn mířících daleko za jejich horizont. Je nesmyslné odmítat evropskou zkušenost, nepoučit se z proher a vítězství a razit „vlastní cestu“, protože taková cesta je jedině cesta do vlastní porážky.

Zažili jsme v historii vlastního národa řadu krizových situací. Jsme poučeni, že pro úspěch a vítězství je třeba jednoho rázného kroku a jedné důsledné koncepce. Připomínáme rovněž slova Wojciecha Jaruzelského „Naše vlast se nachází nad propastí“ a zároveň připomínáme, že rozhodnost tohoto polského generála, že jeho vůle konat při vědomí všech rizik, dokázala následky cizího vměšování a vnitřní činnosti nepřátelských skupin zásadním způsobem utlumit. Pokud se tak nestane, bude následovat chilský scénář z roku 1973.

Venezuelská zkušenost znovu ukazuje, že oligarchie, fašismus a imperialismus jsou spojité nádoby a že s těmi, kteří usilují o porážku lidové moci, o destrukci skutečné demokracie a uplatnění vůle lidu, neexistuje dialog, neexistuje pluralismus, ale boj na „být či nebýt“ jednoho národa.

Ať žije Bolívarovská republika Venezuela!

Pryč s oligarchií, fašismem a imperialismem!

Převzato z listu Prostějovská PRAVDA, 18. 5. 2016



Řekli na IX. sjezdu KSČM

Politika strany ovlivněna oportunismem

Musím polemizovat s některými tvrzeními ze Zprávy ÚV KSČM o činnosti strany v období od VIII. do IX. sjezdu. Zpráva je velmi obsáhlá a laděna je pěkně do růžova. Jsem s její úrovní nespokojen, mnohé povrchní závěry odmítám a vytýkám jí malou kritičnost a pouhou popisnost. Chybí v ní analýza problémů stranického života a práce strany, chybí v ní zásadní třídní hodnocení současného stavu společnosti a jasná vize blízké i vzdálenější budoucnosti.

Celou čtvrtinu Zprávy tvoří hodnocení práce poslaneckého klubu. To je ovšem typické pro činnost strany, kterou její vedení orientuje především na tuto oblast stranické práce. Odpovídá tomu i hodnocení výsledků realizace programových dokumentů přijatých VIII. sjezdem strany. O plnění usnesení VIII. sjezdu není ve Zprávě ani slovo. Postrádám analýzu stanovisek z jednání VČS, OK a KK KSČM a přijatá doporučení pro jednání sjezdu, které jsem v žádné ucelené podobě ve sjezdových materiálech nenašel. Zmíním se tedy jen o některých problémech, protože na diskusi je velmi malý prostor.

Ve Zprávě se tvrdí, že nebýt tak silný vliv antikomunismu ve většině sdělovacích prostředků, mohli bychom prý daleko lépe, než se nám daří dosud, informovat veřejnost o našich stanoviscích a postojích k různým problémům. Proč tedy bylo zrušeno vysílání internetového rádia a nebyl učiněn ani pokus o vysílání internetové televize? Proč byla zrušena prodejna knih v budově ÚV, proč bylo zrušeno Muzeum dělnického hnutí? Je to ale opravdu hlavní důvod proč lidé, naši potenciální voliči, marně hledají zásadová stanoviska naší strany k politickému dění? Opravdu vysvětlujeme současné jevy na základě marxismu (o leninismu pro jistotu ani nehovoříme!), abychom vývoj u nás i ve světě pochopili a dokázali ho občanům srozumitelně vysvětlit? Rád bych například slyšel o reakcích představitelů strany na řešení situace v OKD a marxistické vyjádření k naší angažovanosti v této ukázkové záležitosti hospodaření kapitalismu s národním nerostným bohatstvím a lidskými životy.

Ve Zprávě se konstatuje, že politika KSČM se stále opírá zejména o osobní agitaci, o vliv našich členů na své nejbližší okolí. Ovšem k tomu, aby člen strany mohl provádět účinnou agitaci, musí být systematicky připravován na stranických schůzích, akcích a také prostřednictvím tisku. Musí mít příklad od vedoucích funkcionářů na všech stupních, kteří by měli názorně při každém vystoupení na veřejnosti i v rámci strany ukazovat, jak tento požadavek uplatňovat. Bohužel tomu tak není. I vedoucí funkcionáři strany svými protichůdnými názory a postoji matou nejen veřejnost, ale i členskou základnu! A nejde jen o pohled na historické události! Základní problém je v tom, že neexistuje promyšlený a ucelený styl a pravidelný systém ideologické práce. Propagovat naše komunistické myšlenky přece znamená, že je budeme znát a budeme o jejich správnosti přesvědčeni! KSČM je uvnitř sama názorově rozdělena. Rozdíly jsou v respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti. Nevidím hlavní problém ve vytváření radikalizujících skupin vně i uvnitř KSČM, které by, údajně podle Zprávy, chtěly vnášet prvky populismu a neklidu s cílem vydobýt výhody a postavení, ale v tom, že strana díky současnému vedení čím dál tím více a zřetelněji opouští myšlenky komunismu a podléhá vlivu sociáldemokratismu. Diskuse na toto téma se nevede, ale potlačuje. Je mi líto, že jsme vinou této politiky ztratili podporu mladých komunistů, kteří se od nás distancují. Dnes to vypadá, že se strana a řada komunistů názorové konfrontace bojí a raději se jí vyhýbá. Politika strany je zřetelně poznamenána smířlivectvím, parlamentarismem a oportunismem a téměř nulovou aktivní mimoparlamentní činností. Příliš podléhá pasivitě a snaze o nekonfliktní politiku. Tím zákonitě ztrácí svůj komunistický charakter. Hrubou chybou je dlouhodobé zanedbávání ideologické práce. Taková politika nemůže být programem komunistické strany a její vedení na tom nese hlavní podíl viny.

Proto navrhuji celé vedení odvolat a zvolit nové, které bude schopné řešit otázku obnovy komunistického charakteru strany, sjednocovat komunisty ke společnému úsilí o naplnění programových cílů a působit aktivně nejen na sympatizující občany.

Proto navrhuji do usnesení sjezdu:

· Neschvalovat návrh programových dokumentů IX. sjezdu KSČ:

„Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu KSČM“;

„Informace o analýze období před rokem 1989“;

„Devět priorit IX. sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy“.

Tyto dokumenty vzít pouze na vědomí.

Předsedovi a novému ÚV uložit:

· Do příštího sjezdu vypracovat skutečně komunistický program, který bude jasně deklarovat naše cíle a bude základem pro uvědomování a získávání dalších sympatizantů a nových členů strany.

· Sjezd strany svolávat po 2 letech a v případě potřeby svolat i mimořádný sjezd.

· Vytvořit ideologické oddělení ÚV KSČM. Ve stranické práci se důsledně řídit teorií M-L, organizovat stranické vzdělávání a svolávat pravidelné teoretické konference k rozšiřování znalostí a k řešení stávajících problémů, bojovat proti projevům revizionismu a oportunismu. Vytvořit podmínky pro obnovení internetového vysílání radia a televize, zlepšit kvalitu stranického tisku a HaNo.

· Zadat úkol k vytvoření jednotné mládežnické organizace strany.

· Připravit pro jednání X. sjezdu návrh nových Stanov strany. Zajistit fungování vnitrostranické demokracie a demokratického centralismu. Přijmout opatření ke stabilizaci organizací vzhledem ke změnám ve stávající členské základně.

Děkuji za pozornost a přeji vám všem při příležitosti 95. výročí založení strany pevné zdraví a pevnou víru v komunistické ideály!

Jiří Bulka



* * *

Odmítněme sociáldemokratismus

Před pětadevadesáti lety nedaleko odtud zakládal můj děda, sociálnědemokratický funkcionář Hynek Havlíček z Černovíra u Olomouce na protest proti zbabělosti a zradě pracujících sociální demokracií novou stranu - stranu komunistickou.

Od první světové války hodnotí historie i naše zkušenost základní atributy sociální demokracie následovně: „Revoluční ve slovech, reakční v činech.“ A tohle klíště si nosí dodnes. A bohužel se jí svou nemastnou neslanou politikou v současnosti podobáme!

Proto poznatek první: Nebuďme „béčkem“ sociální demokracie.

Postavme jasný, veřejnosti srozumitelný program a o jeho naplnění aktivně usilujme. Liknavost, s jakou k podobným úkolům přistupujeme, skutečně připomíná období před pátým sjezdem v roce 1929, ale i období před rokem osmašedesát, kdy vedení strany zase vůbec nezajímá, co si myslí členové dole. Nemyslím tu mlčící a tleskající většinu. Mám na mysli ty, co o práci přemýšlí, diskutují a prosazují změny k lepšímu a jsou někdy nazýváni škůdci strany a nebezpečnými radikály.

Jsem funkcionář strany celý život. Za posledních pětadvacet let se mě nikdo z vedení strany nezeptal třeba jako předsedy okresního výboru na názor, co si o tom či onom myslí aktivní členové strany.

Takových šancí, jako byl například jasný podraz všech parlamentních stran, vyjma komunistů, na občanech této země při obdarování církví miliardami v majetku i finančně, jsme neuměli vůbec využít. Rozjeli jsme sice petiční akce a byli jsme překvapeni, jak lidem nevadilo, že podepisují petice komunistům, ale na tom to i skončilo… V zemi, kde téměř sedmdesát procent domácností žije od výplaty k výplatě a ve Vatikánu žijí v komunismu již po mnoho staletí, kdy je u nás oficiálně osm procent praktikujících věřících a zaplatit ten „dar“ musí i těch osmdesát procent ateistů, tak my toho neumíme využít. Svěsíme hlavy a necháme si líbit nařčení, že jsme to my, kdo okradl církve.

Podobně nás senioři hodnotili kolem licitace s důchody. Pochybuji, kdyby se vedení strany a náš poslanecký klub zeptal lidí dole, že je za přídavek 40 Kč nebo 100 Kč někdo pochválí. Zato na požadavek minimálního důchodu u lidí, kteří celý život pracovali, ve výši poloviny průměrné mzdy nebo dokonce tří pětin průměrné mzdy, tak to by slyšeli skoro všichni.

A tak bych mohl pokračovat o naší podpoře církevního svátku atd. apod.

A proto poznatek druhý: Jsme vůbec opoziční strana?!

Nechtějme se lidem zavděčit podlézáním a vlastní neschopností. Přestaňme pomáhat udržovat kapitalismus v chátrání!

Jsem padesát let členem strany, cítím se dělníkem strany a jsem na to hrdý. A tak bych byl rád, kdyby Komunistická strana Čech a Moravy našla ztracenou komunistickou identitu, své ideály, touhu po spravedlnosti, humánní budoucnosti a získala zpět ztracenou autoritu.

Poznatek třetí: K tomu ale potřebujeme skutečně komunistický program.

Proto navrhuji svolat na jaro příštího roku Programovou konferenci. Strana musí mít veřejnosti co nabídnout. To, co je předkládáno ve sjezdových podkladech, je slabé. Když nás lidé neznají, tak nevědí, co prosazujeme a jak toho chceme dosáhnout. Proto s námi nejdou.

Budovat pokrokovější, spravedlivější lidově demokratickou nebo chcete-li socialistickou společnost, není o chudobě. Ale naopak. A nám musí rozumět mladá, ještě současnou pseudokulturou nezkažená generace.

Více jak osmdesát procent voličů neví, co chceme. A to se musí změnit.

Poznatek čtvrtý: Má-li se něco v naší práci změnit k lepšímu, tak sjezd musí vyprofilovat základní oblasti naší práce pro nejbližší období a na jejich splnění nominovat nejlepší kandidáty do vedení strany.

A jaké oblasti mám na mysli?

Měla by to určitě být starost o stranu samotnou. O její organizační strukturu a akceschopnost. Provést skutečnou analýzu vývoje.

Měli bychom konečně pochopit, že bez uceleného systému ideologické práce se nepohneme z místa. Vzdělaní lidé ani studenti se s námi bez jasného ideového zaměření a jasného politického programu nebudou vůbec bavit, natož, aby nám naslouchali a šli nám pomoct měnit svět. Přitom v západní Evropě tvoří vysokoškolsky vzdělaní lidé v komunistických stranách i v řadách sympatizantů velice důležitou složku.

Máme v současnosti milion potencionálních voličů. Dokažme svou prací, programem i vystupováním, že jsme jejich kůň a přesvědčme je, aby nás šli volit. Nárůstem hlasů, častějším vystupováním na veřejnosti i ve sdělovacích prostředcích, schopnými vůdci, zvýšenou účastí občanů na našich akcích, atd. se bude zvyšovat i naše autorita.

Další důležitou oblastí je demokracie v ekonomice strany. V celé společnosti roste agresivita, bují závist, šíří se pomluvy… Před mnoha lety na nymburské konferenci se delegáti vysmáli Václavu Jumrovi, když navrhnul, aby strana přistupovala k vnitřní ekonomice demokraticky a spravedlivě jako táborité s káděmi. Vím, je obtížné dnes dobré kádě sehnat. Tehdy se nesmáli obyčejní funkcionáři strany, ale poslanci a ti co byli spjati se stranou ekonomicky. Je to celkem pochopitelné, jak říká komoří Lang v Císařově pekaři: „Demokracie je, pánové, krásná věc, ale jak se někomu sáhne na majetek, tak to už končí legrace.“

Poznatek pátý: Strana jako celek, ale především její ústřední výbor musí vědět, jaké činnosti a oblasti politické práce chce zajišťovat a na to kandidovat své lídry a postavit svůj aparát.

Jestli chci mít v každém okrese mladého uvědomělého uvolněného funkcionáře, tak jej musíme zaplatit tak, aby se politické práci mohl cele věnovat a nesháněl melouchy vedle, aby uživil rodinu. Jestli chci mít v krajích jednoho, dva uvolněné politické pracovníky, tak platí to samé a v centru by to navíc měli být i skuteční odborníci. Vždy by to ale měli být skuteční komunisté. Být placeným funkcionářem strany na jakémkoliv postu není o zaměstnání a osmihodinové pracovní době. Ale o obětavosti, nadšení a uvědomění zvláště v podmínkách sílícího antikomunismu.

Na zajištění rozhodujících funkcí komunistické strany by se jistě v těch kádích prostředky našly. Nikdy se to ale nemůže dělat obráceně. Máme člověka, tak ho někam šoupneme, i když toho moc neumí. Nepřesvědčili jsme schopné, tak tam někoho posadíme.

Musíme si v ekonomice strany nalít čistého vína. Nemohou nás závist, pomluvy a neschopnost odtahovat od skutečné politické práce. Ale to není téma pro sjezd. Řešit demokracii v ekonomice musí ústřední výbor a pokud možno co nejdříve.

Ale k tomu, abychom si udělali pořádek v hospodaření, nepotřebujeme mít místopředsedu pro ekonomiku, ale politickou vůli předního funkcionářského aktivu, schopného ekonoma hospodáře a vlastní odvahu nepříjemné věci řešit.

Do funkcí a na kandidátky navrhujme lidi, o kterých budeme přesvědčeni, že to jsou to čestní, charakterní a pracovití komunisté, kteří si uvědomí i svou zodpovědnost i za ekonomiku strany.

Soudružky a soudruzi, uplynulé období od převratu je prodchnuto řadou pokusů a omylů dostat se mezi normální občanskou veřejnost. Ruku na srdce, žádný SPaS nás nespasí. Izolovanost našich odborů od pracujících pokračuje. Spokojeně si hovíme ve své ulitě.

V posledním období to dokonce dospělo tak daleko, že nás za naši nečinnost chválí i antikomunisté. Jsme prý klidná síla, říká Bělobrádek; nechte je dožít, říká Zeman; ještě, že jsme je nezakázali, říká Klaus.

Poznatek šestý: Chválí-li tě nepřítel, děláš něco špatně.

Není v této zemi rodiny, kde by někdo nebyl od druhé světové války členem komunistické strany. Všichni prospěcháři jsou samozřejmě dávno v těch druhých stranách. A ti, co obětovali život a práci lepší budoucnosti, dnes leckdy v chudobě podporují stranu alespoň tak, jak mohou. Naším snažením ale nemůže být odírání nebo vzdělávání našich nejstarších členů. Před nimi se můžeme jen a jen po slovanském vzoru hluboce uklonit.

Poznatek sedmý: Je zásluhou socialistické generace skutečných komunistů a jejich vlivu na své rodiny a okolí, že je komunistická strana stále největší politickou stranou s nemalým vlivem ve společnosti.

Nám dnes musí jít o čtyřicet procent jakoby politicky inertních, vzdělaných a soudných lidí. Tady nejde o to, jestli Sparta nebo Slávie. Tady jde buď o plnohodnotný život nebo o živoření; o mír nebo o válku.

Naše strana, vědoma si vážné společenskopolitické situace v Evropě, majíc zkušenosti z činnosti Národní fronty i protiválečného hnutí, musí podpořit v práci všechny vlastenecké organizace bojující proti nebezpečí neofašismu a války. To, co se děje v Brně, ale i na dalších místech republiky, je výsměchem padlým komunistům i rudoarmějcům. Pro ně již dávno Benešovy dekrety neplatí. A stejně nenápadně jako sudeťácký neofašismus se bude asimilovat muslimský fanatismus u nás.

Nemůžeme být v klidu. Nesmíme být klidná síla. Jsme komunisté, lidé zvláštního ražení, kteří nesklánějí zbaběle hlavu a jdou vždy v první linii.

Nevím, zda některý z našich předních funkcionářů a poslanců sfáral za horníky v OKD, ale určitě jsme tam být měli.

Fórum vlasteneckých organizací musí s naší podporou jak ekonomickou, tak především politickou, burcovat lidi z letargie. V současném vládním a televizním antikomunismu je celkem pochopitelné, že se mnozí bojí otevřeně přihlásit ke komunistickým myšlenkám. Ale titíž se nebojí stát na Václaváku a žádat vystoupení z NATO, postavit se proti nebezpečí války, bojovat za mír pro naše děti a vnoučata.

Poznatek osmý: Největšími spojenci KSČM v současnosti jsou vlastenecké organizace.

Soudružky a soudruzi, strana má před sebou hodně úkolů. V poslední době se nám toho moc nepodařilo. Názorově se dále štěpíme. Silami již moc neoplýváme. A proto by ke zlepšení stavu měla přispět i banka mozků a nápadů.

Revoluce je dcerou vzdělanosti a idejí. Tak jsem nazval jedno vystoupení Fidela Castra před mnoha lety na univerzitě v Caracasu. A proč to připomínám? Pokud nebudeme mít komunistické ideály, pokud nebudeme uvědomělými komunisty, pokud se nebudeme obecně všichni, ale především aktiv pěti tisíc členů nedůchodového věku, ale zejména přední funkcionářský aktiv a poslanci vzdělávat, tak nejenže nebudeme na kvalitativní změny připraveni, ale my ani tu revoluční situaci nepoznáme. A pak rozhodující roli převezmou hnědé košile a jim podobní.

O absolutním nesouladu a nepřipravenosti svědčí výsledky práce ústředního výboru. My debatujeme, jestli má být ústřední výbor méněčlenný, či zda má být určený nějaký klíč, nebo zda početnější okresní organizace nemají mít více členů ÚV…, ale přece o to vůbec nejde. Jde o výsledky politické práce strany jako celku. A já mám pocit, že ústřední výbor není nejvyšším orgánem mezi sjezdy, není nositelem revolučnosti komunistické strany ani nositelem nových nápadů a myšlenek v boji proti kapitalismu, ale že je ve vleku několika funkcionářů a jejich aparátu. Myslím, že by se měl ústřední výbor nad výsledky své práce zamyslet.

Myslím, že lidi moc nezajímají závěry ústředního výboru k energetice a jaderné závislosti, jako spíš proč jsou rozdíly v cenách energií podle místa bydliště a dodavatelů, když ji potřebujeme všichni stejně a proč za celospolečensky rozhodující oblasti nezodpovídá stát…

Poznatek devátý: Ústřední výbor musí být složený z nejobětavějších a nejrevolučnějších komunistů, řídit stranu jako celek, úkolovat přední funkcionářský aktiv a kontrolovat práci aparátu.

Jednou z dalších profilujících oblastí práce strany by měla být mezinárodní spolupráce komunistických a dělnických stran. Ale obnovení či vytvoření nové Komunistické internacionály se bojíme. Dejme podnět na konstituování obnovy Komunistické internacionály.

Poznatek desátý: Bez koordinované činnosti komunistických a dělnických stran kapitalismus neporazíme.

V kádrových otázkách si dovedu ve vedení strany představit, že předseda nebo předsedkyně ústředního výboru zodpovídá i za zahraniční politiku, že první místopředseda ke všem vnitrostranickým oblastem zodpovídá i za ekonomiku, že místopředseda pro ideologickou práci zvládne řídit i odborné zázemí a další místopředseda bude zodpovídat za volby, komunální politiku a občanský sektor. Definitivní kompetence by měl na druhém jednání schválit ústřední výbor. Jedno je však jasné. Jedině změna ve vedení strany může změnit k lepšímu i výsledky naší práce.

Poznatek jedenáctý: Předseda, první místopředseda a dva místopředsedové ústředního výboru jsou dostačující, pokud bude kvalitní řízení, dobrá dělba práce, schopný aparát a dodržování leninských principů stranické práce a principu demokratického centralismu.

Soudružky a soudruzi, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Sny a ideály jsou jedna věc a realita druhá. Jedno je však jasné. Komunisté ustupují ze svých revolučních ideálů jen pod vlivem třech příčin. Jednou je neschopnost vedení strany a volených orgánů, tou druhou nebezpečí války, ohrožení míru a národa. A tou třetí vlastní smrt. Život je jeden z nejtěžších! My nežijeme ale nanečisto. To není žádná generální nebo kostýmní zkouška. Buď jsme komunisty dnes, anebo nejsme. A nic si nenalhávejme. I když postupně zmizíme jako strana, jak si to nakonec přejí naši političtí protivníci, tak myšlenky našich předků i klasiků o spravedlivé společnosti, ty komunistické ideály, budou tady existovat vždy. I když nás umlčí, zavřou, zakážou…

Poznatek dvanáctý: Myslet nám zakázat nemohou.

Soudružky a soudruzi, buďme dobří a moudří. A těmi můžeme být, když budeme uvědomělí a obětaví, když se budeme vzdělávat, když se poučíme ze svých chyb, když budeme stát po boku nejslabších, když nebudeme mít strach a budeme se prát za lepší svět, a budeme hrdí na to, že jsme komunisté.

Proto říkám zcela otevřeně. Volební hesla můžeme mít různá jakkoliv lákavá pro voliče, ale jedno jediné je pravdivé: „Kdo nevolí komunisty, podporuje agresivitu, násilí, fašismus, válku!“

A poznámka nakonec: Doufám, že až si za pět let budeme připomínat sté výročí založení komunistické strany, nebude to znamenat návrat do lůna sociální demokracie, ale jasný nárůst autority komunistického hnutí u nás.

Milan Havlíček

* * *

Jakou stranu potřebujeme

Dnes více než dříve si musíme položit několik zásadních otázek. Podařilo se nám posílit, získat větší množství mladých lidí, sjednotit naše řady a naplnit naše představy důrazné opoziční strany? Jsme nejaktivnější opoziční silou? Přetavili jsme protestní hlasy nespokojené části společnosti v naši otevřenou podporu a hlasy programové? Kde je chyba, že přes vcelku příznivé výsledky ve volbách v letech 2012 a 2013 strana stárne, členská základna se tenčí, přichází únava a akceschopnost se snižuje?

Vnímám kriticky, že materiály sjezdu, např. strategické směřování, stejně tak jako devět priorit sjezdu, se blíží jakémusi volebnímu programu, obsahují více, co chceme, ale o to méně taktiky jakým způsobem, jakou politikou toho chceme dosáhnout. Nechceme-li však býti pouhou volební stranou, pak zvláště výkonné vedení strany musí především říci, co dělat a jak v konkrétních situacích konat, dávat osobní příklad, být na čele konkrétních aktivit obrany a odporu, aktivně organizovat a tvořit politiku zdola i seshora, vést na veřejnosti, v samosprávách a v parlamentu vzájemně propojené a správně načasované akce i kampaně za sociální a politická práva. To je cesta k posílení vlivu ve společnosti a k plnění našeho programu. V situaci, kdy nejsme jedinou silou protestu, existuje vážné nebezpečí, že hlasy odporu přitáhne jiný politický subjekt. Víme, že samotná sociální zkušenost vykořisťovaných a diskriminovaných nestačí, stejně tak nestačí deklarovat konkrétní pozitivní cíle.

Mnoho voličů nám stále dává svůj hlas v přesvědčení, že jim za socialismu bylo lépe, měli životní jistoty a nebáli se o budoucnost. Máme stále velké rezervy v politické práci. Náš volební potenciál je větší, než dosahované výsledky. Hlavním cílem ale nemůže být jakási přetahovaná voličů jiných stran. Především je potřeba oslovit ty, kteří již rezignovali a nechodí k volbám, získat je od protestu ke spoluúčasti při naplňování našeho programu.

Pro naplnění zásadové komunistické politiky potřebujeme stranu, která bude ideově i organizačně jednotná a akceschopná. Není proto nadále únosné, aby 3 ze 4 členů nejužšího výkonného vedení velkou část pracovního času trávili ve sněmovně. Zásadoví komunisté nikdy nebyli salónními politiky, byli tam, kde byla nejohroženější část společnosti. Odmítněme přetrvávající prakticismus, pro který je vědecká teorie nepotřebná a nadbytečná. Což nemáme z čeho čerpat? Ustanovme konečně funkci místopředsedy ÚV, který bude odpovědný za centrální řízení ideologické práce, mediální oblast, propagandu a agitaci, založme a podřiďme mu dokumentační středisko zločinů kapitalismu v ČR po roce 1989. Vytvořme vedle skutečně komunistického tisku prostředky masové komunikace, zejména v oblasti elektronické, které budou účinnou alternativou přehlížení, či úmyslnému znevažování komunistů kapitalistickými sdělovacími prostředky. Učiňme maximum pro obnovu internetového rádia a zprovoznění internetové televize. Je to jedna z cest, jak se můžeme dostat k veřejnosti s našimi názory a myšlenkami, jak dávat společnosti naši alternativu a směřovat k socialismu. Je zásadní chybou, že mnohaleté volání po nových, technicky dokonalejších webových stránkách, v KSČM dosud nenašlo naplnění.

Pryč s opatrnickou politikou, označujme věci a společenský pohyb tak, jak to odpovídá naší ideologii a přesvědčení. Vraťme se ke komunistické taktice a pevnému třídnímu ukotvení k dělnické třídě a těm, o nichž tak často říkáme, že jejich zájmy hájíme. Máme právo, ale i povinnost obhajovat minulost, hlásit se k tradicím a využívat zkušenosti předcházejících generací komunistů doma i v zahraničí. Postavme se důrazněji proti antikomunismu a účelovému výkladu dějin. Pro budoucnost komunistického hnutí je nezbytné konečně vypracovat analýzu období socialismu a určit příčiny, které vedly k společensko-politickému a majetkovému převratu.

Potřebujeme jednotu slov a činů. Jsme-li z důvodů známých proti NATO, pak ten, kdo před časem podpořil v Poslanecké sněmovně jeho rozšíření, jako např. Alexander Černý a Jiří Dolejš, udělali vážnou politickou chybu.

Soudím, že jádrem našich problémů je dlouhodobé přehlížení podnětů zdola, z řad ZO, OV i jednotlivých funkcionářů, vedením strany. KSČM přežila protikomunistické běsnění a udržela si volební sílu především díky nezdolné vůli a úsilí řadových členů, funkcionářů ZO a OV v celé republice, kteří dodnes tvoří základní strukturu strany a jimž patří naše poděkování.

Nás nemůže zničit antikomunismus, porazit se můžeme pouze sami. Jsou-li dnes slyšet z řad členské základny silnější hlasy po změnách, pak to není cesta k rozkolu, jak se někteří obávají, ale směřování ke straně silnější a akceschopnější. Volání po dvouletém funkčním období čelního vedení, po ukončení kumulací vrcholných funkcí a mnohé další požadavky zůstávají dlouhodobě nevyslyšeny.

Ivan Hrůza



* * *

Nesypat si popel na hlavu

První materiál, o němž chci hovořit, je „Informace o analýze období před rokem 1989“. Obvodní konference KSČM v Praze 6 zhodnotila materiál jako nekvalitní, nepostihující objektivně uvedené období a zvýrazňující hlavně negativa. Konference navrhla tento dokument pro jeho nedostatky vůbec sjezdu nepředkládat a neprojednávat jej. Plně usnesení konference, navrhuji tedy materiál vypustit z programu a z usnesení. Naše opakované omlouvání a sypání si popela na hlavu je zbytečné a nemá vliv na postoje pravicových politiků ani na vyjadřování sdělovacích prostředků. Samozřejmě na analýze je potřeba dále pracovat, ale s maximální objektivitou.

Pokud se týče materiálu „Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu KSČM“, chci mluvit zejména o politické práci s mládeží. Ve sjezdových dokumentech se ale hovoří v souvislosti s tím jen o práci komisí mládeže. To považuji za nesprávné. Je nutné se zaměřit na spolupráci s levicovou jednotnou mládežnickou organizací jako zálohu pro členskou základnu strany, jako zdroj nových mladých členů a jejich politickou výchovu. To nám žádné komise nevyřeší, nejsou to žádné orgány, pouze poradní aktiv strany. Bez mládežnické organizace se neobejdeme.

Když jsem tuto připomínku spolu s dalšími odevzdal do návrhové komise, pozvali si mne její členové k projednání připomínek. Musím říci, že to nebylo jednání lehké. Získal jsem přitom dojem, že komise dostala předem zadání, jak tlačit na ty, kteří takové připomínky předkládají, ve směru, aby se jich vzdali. Zřejmě se někomu takový nonkonformismus nehodil „do krámu“. Jsem velmi vděčen, že se mezi delegáty našli takoví, kteří na tuto problematiku měli stejný názor jako já (např. s. Bulka, s. Šimůnek a další).

Jiří Jeřábek



* * *

Nevyhýbat se názorové konfrontaci

Předložená Zpráva ÚV KSČM o činnosti strany v období od VIII. do IX. sjezdu KSČM je dle mého názoru prezentována v příliš optimistické rovině, ve které je jen náznak kritičnosti. Chybí analýza problémů stranického života a práce strany. Chybí zásadní třídní hodnocení současného stavu společnosti a jasná vize dalšího vývoje, kterou chce strana lidem nabídnout.

Největší nedostatky v hodnocení spatřuji v oblasti vnitrostranického života, v pravdivém pojmenování stavu členské základny, která je odrazem téměř neprováděné ideologické práce naší strany. Opírám své tvrzení o názory členské základny našeho okresu, při konstatování, že současný stav ČZ je téměř kritický.

Od konání VIII. sjezdu nám ubylo na 14 tisíc členů a dá se předpokládat, že na X. sjezdu budeme konstatovat snížení o dalších 16 tisíc členů a dostaneme se tak ke stavu ČZ 23 tisíc.

Nejde přitom jen o úbytek a vysoký věk členů, ale z tohoto důvodu také o následné slučování ZO KSČM, či v horším případě jejich zánik, poněvadž s odchodem předsedy ZO KSČM se většinou nenajde nikdo, kdo by jej nahradil. Hodnocení VČS konaných v roce 2015 nám nakonec jasně poukázalo na všechny tyto problémy.

Je potřebné pozastavit se nad důvody a pojmenovat příčiny tohoto neuspokojivého stavu, vědom si toho, že nelze tento letitý problém vyřešit ze dne na den za situace, kdy je všeobecný nezájem a nechuť občanů angažovat se v politických stranách, ale hájit své zájmy spíše v zájmových sdruženích. To vyhovuje zejména mladé generaci, které jsme nedokázali nabídnout přitažlivou vizi budoucnosti a naše malá veřejná aktivita a schopnost přizpůsobovat se současným poměrům ji spíše odrazuje.

Jednou z mnoha příčin, a to jednou z nejvážnějších, tohoto neutěšeného stavu, je dlouhodobě zanedbávaná oblast ideologické práce, které chybí zcela ucelený a promyšlený styl její každodenní realizace, promyšlená a důrazná propaganda a odpor proti hrubému antikomunismu.

KSČM je díky tomu vnitřně sama názorově rozdělena při respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti, což se odráží i v předložených programových dokumentech IX. sjezdu KSČM.

Řada komunistů se raději vyhýbá názorové konfrontaci, k čemuž dle mého názoru přispívají i postoje dosavadního vedení strany, které jsou mnohdy poznamenány smířlivectvím, nepevností a nejednotností přístupu k problémům, parlamentarismem a oportunismem, podléhající praxi sociální demokracie, s nárůstem pasivity a snahami o nekonfliktní politiku.

Vedoucí představitelé strany nechtějí otevřeně pojmenovávat problémy, natož vyvíjet iniciativu k jejich odstranění. I ve Zprávě ÚV chybí hodnocení, jak jsme splnili úkoly z usnesení VIII. sjezdu. Zamysleme se nad tím, co nového přináší programové dokumenty předkládané našemu sjezdu.

KSČM se stala součástí establishmentu. Klasické protestní hlasy nespokojených voličů sbírají nová hnutí a o komunistech není tolik slyšet.

Nedostatečná, někdy zcela chybějící je také prezentace našich vyjádření a zásadních postojů k událostem nejen v mezinárodním měřítku, ale i k problémům života našich pracujících – z poslední doby vzpomenu situaci v OKD.

Část veřejnosti je zklamána a rozladěna hlasováním našich poslanců při schvalování pro ně zásadních zákonů – opět z poslední doby uvedu květnové hlasování o referendu k vystoupení z EU.

Chybí nám samostatná komunistická mládežnická organizace, která je nahrazována Komisí mládeže, jež se sama zmítá v problémech a neplní ani zdaleka své původní poslání.

Nedostatečná je informovanost občanů o politice KSČM. Podle průzkumu Klubu společenských věd k otázce informovanosti nejzávažnější skutečností je, že činnost KSČM nesleduje vůbec nebo jen málo 90 % mládeže.

Hromadící se a neřešené problémy jsou možná jedním z důvodů, proč je snaha provést volbu nového vedení co nejdříve, bez možnosti řádné diskuse, bez možnosti dát důstojný a dostatečný časový prostor na osobní představení dalším kandidátům, ucházejícím se o nominaci a zakonzervovat tento stav na další čtyři roky. Nabývám tak dojmu, že se nebojíme praktikovat stejné nešvary jako je tomu mnohdy při jednáních v poslanecké sněmovně a na které oprávněně poukazují naši občané a voliči!!!

Delegáti většiny okresů Plzeňského kraje na základě usnesení svých okresních konferencí budou volit do čela nového vedení ÚV KSČM takové soudruhy, kteří chtějí skutečnou změnu. Vedení, které bude každodenně konkrétně a jasně prosazovat, co je cílem Komunistické strany Čech a Moravy. Tímto cílem je socialismus, jako společnost spravedlivého, lidového sociálního státu.

Děkuji za pozornost a blahopřeji nám všem k 95. výročí založení Komunistické strany Československa!

Miroslav Kavij



* * *

Znovu získat autoritu

Strana ztrácí tah na branku, přitažlivost, autoritu. Drží se na hladině a vcelku v solidní pozici setrvačností, spíše díky neschopnosti a špatné pověsti těch druhých než díky vlastní aktivitě, jasným a zásadovým postojům a důrazu, se kterým je prosazuje.

Kdybychom rozebrali na drobné naše volební výsledky, patrně bychom zjistili, že:

- Část nás volí jaksi automaticky, ze zvyku

- Druzí se zatnutými zuby, protože k tomu, jak se strana chová - podle nich jalově a opatrnicky - mají sto a jednu výhrad, ve svém svědomí by se však nevyrovnali, kdyby volili jinak

- Třetí proto, že si projektují vlastní představu o straně, jaká by měla být, a tuto svoji představu volí

- A další pak natruc těm druhým stranám, které třeba dříve volili, aby je potrestali

Kolik pak asi zůstane těch, kteří volí KSČM v hlubokém přesvědčení, že dělá vše – naplno a neohroženě - pro jejich dobro. Že to je její jediný a hlavní zájem!

To nejhorší, co může levicovou stranu - a komunistickou zvláště - potkat je, začnou-li si lidé myslet, že slouží více zájmům vlastních elit než vyšším obecným zájmům obyčejných lidí a národa. Když se šíří jakýsi pocit, že strana slouží některým lidem hlavně jako nástroj reprodukce jejich privilegovaného postavení a dobrého bydla.

Někteří často a rádi mluví o zkušenostech čínských soudruhů. Mlčky ale přecházejí železnou zásadu (pravidlo) pravidelné obměny ve vedoucích funkcích. Má to své výhody. Nutí to pracovat s kádry, vyvětrá to ve straně, vyčistí vztahy, přináší nové nápady, nové metody práce, novou dynamiku.

Spolu s tím považuji za dobrou praxi některých komunistických stran, že reprezentanti strany v poslaneckých, europoslaneckých a podobných funkcích odevzdávají své příjmy straně a jsou placeni platem vyššího státního úředníka.

Tyto dvě rozumné zásady tlumí mnohdy nedůstojný „bratrovražedný boj“ při sestavování kandidátních listin, snahy eliminovat rivaly, betonovat své pozice nejlépe na věčné časy.

Přesto, že tyto zásady neplatí, vyrostla řada nových schopných lidí. Nemám obavy o výsledek krajských voleb. Ve většině krajů naši představitelé obstáli v těžkých zkouškách, učili se za pochodu, získali si respekt svou prací.

Mám spíše obavy o výsledek parlamentních voleb. Všimněte si, kolik běhá týdně po internetu materiálů, článků, rozhovorů, komentářů celé plejády levicových, či kritických intelektuálů - Kellera, Krejčího, Žantovského, Robejška, Davida, Zbořila, Švihlíkové, Eichlera, donedávna Ransdorfa. Lidé si je spontánně dávají „z ruky do ruky“, protože jim mluví z duše - jasně, stručně, srozumitelně!

Proč ale nikoli stanoviska a názory našich nejvyšších představitelů?

Vynikající historička Hana Kráčmarová na nedávném semináři ÚV k 95. výročí vzniku strany mj. řekla: „…snaha za každou cenu raději vyjít s vládou a hlavně přečkat a uchovat se pro tzv. příznivější časy znovu potvrzuje, že je to slepá ulička. Revoluční strana se v žádné situaci nemůže vydávat touto cestou.“

V poslední době jsem byl vícekrát přinucen přednášet, vystupovat na různých seminářích i k historickým tématům. Vždy, když studuji dobové prameny, dokumenty, tisk, literaturu z období vzniku Československa, meziválečné dějiny, dobu okupace a poválečné obnovy válkou zničené země - žasnu a skláním se v hluboké úctě před politikou a aktivitou, prozíravostí a odvahou KSČ a jejího vedení. Strana měla mezi lidmi obrovskou a opravdovou autoritu, nesplývala nikomu s okolím, lidé jí věřili a šli za ní.

Umím si představit, jak by asi strana a její vedoucí představitelé burcovali a mobilizovali národ dnes vůči různým vážným výzvám a hrozbám. A jsou neméně vážné než tehdy! A hrozí neméně vážnými důsledky!

Přiznám se, že si neumím dost dobře představit stranu a její současné vedení v tehdejší době. Jak bychom v těch zkouškách obstáli? Zda bychom mohli být stejně hrdi na svou historii a pořádat o ní semináře!

Krátce závěrem. Jsem přesvědčen, že mezi priority práce strany musí do budoucna patřit ideologická práce, M-L vzdělávání zejména mladších členů. To jsou kořeny, na kterých strana stojí a které jsou už notně oslabené.

To vyžaduje plně docenit tzv. Univerzity mladých, které působí v Praze, Brně, Ostravě a dalších místech. Vytvořit pro ně důstojné podmínky a cílevědomě pracovat s jejich absolventy. Více podporovat a intenzivněji využívat prestiže a výsledků takových seminářů, jako je Vratimovský a nově i Litoměřický a Jihlavský seminář anebo Pražská teoreticko-politická konference.

Zcela jinak a promyšleněji využívat pro naše působení na veřejnost Haló noviny a zvážit, zda by bylo v silách a možnostech strany obnovit vydávání Naší pravdy.

Karel Klimša



* * *

Proti falzifikaci minulosti

Přináším pozdrav od Klubu českého pohraničí, početně jedné z nejsilnějších organizací. Jako předseda její Národní rady vás mohu informovat, že KČP oslaví v příštím roce 25 let svého trvání. Založili ho komunisté marxisticko-leninského klubu 35. základní organizace KSČM v Chomutově. Tento čin, si myslím, bude jednou zapsán jako významný krok, který jsme udělali po roce 1989. Pod prapory KČP, z těch deseti lidí, kteří to založili, pochodují a za naše národní zájmy bojují tisíce lidí. Nesou svůj odkaz statečně i přesto, že jim není zrovna na naší politické scéně stejně dopřáno. Bojují za historickou pravdu, za české národní zájmy, za to, aby se nehanobily léta budování socialismu. Nejsou tam jen členové KSČM, jsou tam i příslušníci jiných stran, ale spojuje nás jeden náš společný program pod heslem: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast“. Symbolem věrnosti je hlava psa na praporech našich pohraničníků, která ukazuje věrnost, odkaz hrdinů minulosti.

Nebudu hovořit a zaměstnávat vás našimi akcemi, které jsme udělali. Připomenu jen, že loni jsme v Praze poprvé od 90. let organizovali shromáždění na počest uctění památky osvoboditelů Prahy – Rudé armády. Akce se snažíme dělat na veřejnosti. V současné době vystupuje do popředí otázka války a míru. Myslím si, že mír stojí před všemi našimi předsevzetími, před všemi sociálními představami. Nebude-li mír, žádná naše představa nebude realizovaná. Myslíme si, že nastala doba obnovy jednotné lidové fronty za mír. A kdo si to neuvědomuje, tak připomenu, kdo jste tady vojáci, víte, že v této chvíli, v tomto okamžiku, kdy se bavíme o šlechetných cílech, jsou na tlačítkách raketových zbraní připraveny prsty k povelu. V tomto okamžiku na obou stranách barikády. A my proto jasně říkáme, stojíme za Ruskou federací, věříme, že to je jediná síla, která v této chvíli je schopna ubránit mír. Jsme přátelé, soudružky a soudruzi, ruskému národu hodně dlužni. A musíme mu to oplatit i naší důvěrou a oporou.

Všichni jste byli informováni, že včera se uskutečnil v Norimberku další Sudetoněmecký sraz, sraz revanšistů, který zase vysloví další požadavky vůči našemu národu. Víte, že se ho účastnil člen vlády Daniel Herman. Chtěl bych z tohoto místa poděkovat předsedovi ÚV KSČM Vojtěchu Filipovi za výzvu, kterou mu dal, aby rezignoval. Myslím si, že tu rezignaci by si zasluhoval i předseda vlády Bohuslav Sobotka, pod jehož praporem se toto vše děje, neboť jsou tam další vlastizrádci, kteří napomáhají sudetoněmeckým požadavkům, počínaje Pavlem Bělobrádkem, Marksovou-Tominovou a dalšími, část i disidenty, kteří otevírají dokořán vrata požadavkům Sudetoněmeckého landsmanschaftu.

28. května, tj. za pár dní, se uskuteční velký sraz sudeťáků v Brně. Oni cítí takové slabé místo odporu a proto s primátorem města Brna a za podpory vedení brněnské radnice, připravují velkou manifestaci za své požadavky. My říkáme, kdo nectí, neuznává poválečné Dekrety prezidenta Beneše, uznává zákony Velkoněmecké říše. Proto vás vyzývám, všechny vás komunisty, abyste se připojili k našim akcím. KČP vyhlásil, jak bych řekl, pohotovost všem členům a pozval je do Brna. 28. května od 9 h se tam uskuteční velká protinacistická, protisudeťácká demonstrace. My tam musíme jít. Ustoupit není kam.

Ještě jedno děkování. Pokud se týká ÚV KSČM a zejména poslanců. A to za návrh zákona o státním českém jazyce. Je to základní kámen našeho národa. Oni ho předložili a ten zákon byl zamítnut. O čem to svědčí? V jakém světě a v jaké zemi to žijeme? Musí se v hrobech obracet lidé, kteří svou krví a svým životem bojovali za svou vlast. Nezapomeňme na to. To je hrůzný čin!

Kromě našich úspěchů a myslím dobré spolupráce není ve všech krajích rovnoměrná. Trápí nás, že ne dobře rozvinutá je spolupráce s krajským výborem KSČM v Liberci a také s okresním výborem KSČM v Táboře. Nabízím otevřenou, rovnoprávnou spolupráci. Je to v zájmu KSČM i KČP. Byli bychom také rádi, kdyby bylo obnoveno okénko o činnosti KČP v HaNo, jak to bylo dříve. Prospělo by to oběma stranám.

Z pověření vedení NR KČP vás chci ubezpečit, že KSČM najde i v budoucnu v KČP spolehlivou oporu v boji za mír, sociální spravedlnost, obhajobě historické pravdy a zájmů českého národa.

Dovolte mi nyní krátké odbočení. Jsem původním povoláním dělník. Vyučil jsem se modelářem kovů v Olomouci a žil jsem jistou dobu v dělnickém kolektivu. Nikdy nezapomenu, jak ti lidé, ti prostí dělníci, jak dokázali vyjadřovat vztah ke své společnosti, stručně, někdy tvrdě vyjádřit tu svoji dělnickou pravdu. Vzpomínám si na některé výroky při různých zasedáních strany: nevíme-li příští den, co se na zasedáních dělo, tak to stojí za houby. Ta otázka vztahu k dělnické třídě je velmi důležitá. Bez dělnické třídy se žádné změny v této zemi neuskuteční! Trošku mě zamrzelo, včera jsem si u oběda sedl ke stolu k člověku, se kterým se neznám, a on mi řekl, že je rád, že se účastní sjezdu, že je Hrdina socialistické práce. Myslím si, že bychom měli tyto lidi více uctívat. On je nositelem nejvyššího vyznamenání – Hrdiny socialistické práce s právem nosit Zlatou hvězdu Hrdiny. Ani si ji včera nevzal. Asi si myslí, že už se to dnes nenosí. Takže napříště, my v KČP i jinde, věnujme se odkazu té třídy, té práci, protože žádná jiná věc nebyla tak zneuctěna po roce 1989, jako dnes již rozkradená lidská práce. Obnovme tento vztah a věřte, odrazí se to i v našich výsledcích.

Milan Richter



* * *

Nelhat sami sobě

IX. sjezd se koná ve dnech, kdy si připomínáme 95. výročí založení komunistické strany. Zmiňuji to proto, že si myslím, že stojí zato zamyslet se nad tím, co všechno tehdy komunisté dokázali. Jak se chovali, vystupovali, jak působili mezi lidmi, agitovali, organizovali, a to všechno bez televize, bez internetu. Dokázali sjednotit, nadchnout a dostat do ulic tisíce lidí, o něž se mohli v požadavcích, které nekompromisně nastolovali, opřít. Svou otevřeností, zásadovostí, jasným vystupováním, obětavostí a odvahou získávali přirozenou autoritu.

A já se ptám: můžeme to samé říci o současné KSČM? Pravda, pokud bych měla hodnotit činnost a úspěchy naší strany podle komentářů zveřejněných těsně před sjezdem v Haló novinách, mohla bych být nadšená, jak kráčíme od úspěchu k úspěchu. Jenže já tyto články a rozhovory vnímám poněkud jinak. Zavání účelovostí a zadáním na objednávku. Lžeme sami sobě. Realita je jiná.

Jako pražští delegáti jsme se zúčastnili řady členských schůzí, konferencí, oslovují nás členové i sympatizanti a mohu říci, že nespokojenost s naší činností, nebo lépe řečeno nečinností, je výrazná a oprávněná. Nejsme vidět, přešlapujeme na místě, iniciativu přebírají jiní, ujíždí nám vlak, nereagujeme včas na aktuální problémy, a pokud ano, tak nemastně neslaně, jen abychom někoho nenaštvali. Jenomže ono to nejde zavděčit se všem. Lavírování, bezzásadovost, zpohodlnění, zpanštění a sebeuspokojení nás vede do politické propasti.

Stačí se podívat na stav členské základny. Ti, kteří k nám přicházejí, zdaleka nepokryjí úbytek členů. Občané nemají důvod k nám vstupovat, nejsme pro ně alternativou. Náš program, který se nijak zvlášť neliší od programu ČSSD, a opatrná vyjadřování nám mladou krev nepřivedou. A pokud se nám už něco podaří, nedokážeme to patřičně prodat, bezprostředně dostat mezi lidi.

Bohužel k této situaci přispívají či jsou nuceny přispívat (nevím) i HaNo. Přitom jejich existence je pro stranu velmi důležitá. Píšou o tom, co se jinde nedočteme, o práci zastupitelů, poslanců, akcích. Na druhou stranu však, a bylo to zřejmé hlavně teď před sjezdem, jsou poplatné osobním zájmům některých našich představitelů. A to je špatně. Nechci házet vinu na jednotlivé redaktory a novináře, ale popravdě - zajímalo by mě, kdo a v jakém zájmu je ve skutečnosti řídí, a možná nejenom HaNo. ÚV sice dal jasné veto spolupráci s jistou agenturou, ale je tato spolupráce opravdu ukončena?

Za další:

Máme heslo „S lidmi pro lidi“, v programu podporu zaměstnanců, obranu jejich práv. Ale řídíme se tím i ve vlastních řadách? Mediální oddělení se rozpadá, protože každý pracant po určité době kvůli vztahům raději odejde, na zaměstnance pošleme audit soukromé firmy, vyslovená kritika je hlasitě umlčována. Spolupráce ve vedení strany je na bodu mrazu, což se odráží na činnosti jako takové. Proto chci zdůraznit - vedení, ať již bude jakékoliv, musí táhnout za jeden provaz, protože, co straně mimo jiné chybí, je jednotné řízení, stanovení priorit, postupu realizace v rámci celé strany. Není možné reagovat stylem „nikdo okresům nebrání, aby něco zorganizovaly“. Jsou problémy, které jsou záležitostí celé ČR, a je potřeba postupovat koordinovaně.

Jde např. o organizování protestů proti válce a nárůstu fašismu, o kampaň za vystoupení a zrušení NATO, proti průjezdům cizích vojsk, proti kolaboraci vlády se sudetskými Němci, roztahovačnosti církví, ať už jde o tzv. restituce, soudní žaloby či stále silnější podmaňování si médií, v čele s veřejnoprávní televizí. Další příklad: začátkem července se uskuteční ve Varšavě summit NATO. Z mezinárodní konference, které se zúčastnili i „Vojáci proti válce“ vyšla výzva na organizování mezinárodní kampaně proti tomuto summitu. A my - opět mlčíme.

Na závěr poslední větu:

Kritika, která v mém vystoupení zazněla, nesměřuje výhradně k vedení strany. Na této situaci máme podíl my všichni, a čím dřív si to uvědomíme, tím lépe.

Marta Semelová



* * *

Co bych chtěla sjezdu říci, kdybych mohla mluvit více než tři minuty?

Soudružky a soudruzi, nejprve bych chtěla poděkovat soudruhům, kteří mě navrhli coby kandidáta na post místopředsedy strany. Vážím si vaší důvěry, kterou se snažím přeměnit v odpovědnost.

Zároveň zde zastupuji brněnské soudruhy, kteří mě zvolili za kandidáta na sjezd na městské konferenci.

Nesouhlasím s představováním typu auditu nebo přijímacího pohovoru v kapitalistické firmě. Neočekávejte výčet mých studií, titulů a předností. Kdo mě nezná, může si moje jméno nagooglovat, projít a nalistovat starou dobrou Naší pravdu, Haló noviny, dokud v nich nebyla názorová cenzura, Obrys Kmen alias LUK, nebo dnes Dialog a jiné stranické tiskoviny.

Nechci ve svém příspěvku podpořit svoji kandidaturu. Jediné, co mě zajímá je nespravedlivost současného ekonomicko-společenského systému, a odpověď, zda naše strana skutečně hájí pozice pracujících a zda správně hodnotí jejich možnosti.

Jsem archeolog a moje práce mi poskytuje nejenom metodologický rámec, jak pracovat s historickými daty, ale také pochopení jejich zásadní důležitosti pro uvědomění si současné situace, pro predikci budoucího vývoje. Tyto poznatky aplikuji při hodnocení materiálů, programu, strategie a taktiky strany. Tak, jak bylo v oficiálních materiálech předesláno, sjezd by měl nejenom zvolit nejvyšší představitele strany, ale také strategické směřování do dalšího období. Zde vidím hlavní problém: strategické směřování a hlavní úkoly strany tak, jak jsou artikulovány v materiálech (s. 129 – 134) by podepsala prakticky každá buržoazní strana. To by ale nemuselo být tak zlé, podstatné je, že tyto nevycházejí ze správného zhodnocení současné situace, analýzy historie, určujících sil ve společnosti a zvážení možných cest do budoucnosti nejenom v ČR, ale také a hlavně globálně.

Mohli bychom podrobně analyzovat, proč je nerealizovatelná multiplicita vlastnictví výrobních prostředků, proč autoři textu ignorují takové hodnoty jako je právo na práci, na důstojný život, na bezplatné vzdělávání bez rozdílu pro všechny, na internacionalismus a operují dogmatickým setrváváním v EU. Ale konec konců ve stejném duchu se nese letitá tristní neschopnost teoretického oddělení sjednotit stranu na hlavních tezích materiálu Socialismus pro 21. století.

Důvody jsou následující:

1. Vedení strany a teoretické oddělení odborného zázemí mají odlišný názor od většiny členstva, protože jinak by názor snadno prosadili, podřídit se nechtějí a sveřepě trvají na svém.

2. Strana, potažmo teoretické pracoviště, neprovádí žádný systematický výzkum, ba ani sběr dat, který by zhodnotil současné objektivní a subjektivní podmínky, nedávnou minulost a vyhodnotil možnosti do budoucnosti. Z Marxe a Engelse si berou pouze etické poslání. Veškeré materiály stojí na subjektivních domněnkách a na základě taktiky nevyvolat žádný konflikt s vládnoucí elitou. Vzniká politika, na jejíž kolej poslali stranu delegáti kladenského sjezdu a která tvoří ze strany pracujících křoví sociální demokracie.

Dnes dříve než kdy jindy neobstojí názory, že socialismus ano, ale v dlouhodobé perspektivě, že moderní levice dokáže sladit zájmy jak pracujících, sociálně slabých tak soukromé podnikání a pozvolna se blížit k svému cíli po drobných ústupcích, které na vládnoucí elitě vydobude „chytrou“ politikou a vyjednáváním. Stačí si připomenout situaci v Portugalsku, v Řecku, ve Francii, na Kypru, ve Venezuele i jinde, kde tato politika dostala lid od nezaměstnaných po státní zaměstnance, od malých po střední podnikatele do bídy bez naděje. Pokud někdo svou politikou vrhá pracující do bídy, realizuje politiku pravicovou i přes sebelevicovější proklamace a třeba i upřímná přání. V jiných zemích, jako např. Slovensko, Rakousko, Polsko, Ukrajina, Maďarsko, Bulharsko a jinde se výrazně projevují fašizující tendence, kterým dokáže zabránit pouze třídní marxistické dělnické hnutí. I u nás je alarmující nárůst počtu preferencí Okamurovy strany, nebo strany proti islámu. Opačným příkladem je předválečná Gottwaldova KS a situace v tehdejší ČSR, která byla ostrůvkem v moři fašismu. V historii nenajdete jediný příklad, kdy se zlepšily životní podmínky pracujících bez jejich organizovaného tlaku. Jakákoliv víra v humanizaci zájmů kapitálu je nesmysl. Proto definice socialismu použitá v materiálech je naprosto nerealizovatelná a připomíná úsilí přesvědčit žraloky, že se mají dát na vegetariánskou stravu.

Dnes stojíme v bodě dilematu: znovu sjednotit stranu na základě třídních kritérií, tedy vytvořit stranu těch co nemají na prodej nic jiného než vlastní práci, usilujících o ekonomicky, politicky a lidsky spravedlivou společnost pro nevlastníky kapitálu, nebo pomalu odumřít, coby do pekel vedoucí tzv. moderní levice a tím vytvořit prostor pro absolutistický kapitál, který se obnovuje právě na úkor pracujících (což mohou být dělníci, nezaměstnaní, učitelé, ale také malí živnostníci). Čím déle se budeme rozhodovat, čím déle budeme sami sebe přesvědčovat, že ještě není čas, tím déle se možná někteří z nás udrží v lukrativní funkci, ale tím hůř pro lid(i) nejenom v této zemi.

Dnes existují analogické podmínky, analogické rozpory a analogické rozhodující ekonomické faktory, které v minulosti vedly ke vzniku dělnického a komunistického hnutí a které nakonec zrodily první socialistické struktury. Existence třídní síly je plně opodstatněná.

Je nesmyslné, abychom souhlasili s pokrytectvím současného establishmentu, jenž se nám snaží vštípit, že je nedemokratické, neetické a nelegální usilovat o sociálně a ekonomicky spravedlivou společnost řídící se potřebami člověka a ne zisku. Proč máme akceptovat, že přes polovinu bohatství světa vlastní necelá 2 procenta populace? Že přes polovinu světové populace nemá ani 2 dolary na den? Proč brát jako fakt, že třetina českých domácností nevyžije s platem? Že 4 z 5 prožívá pocity vyhořelosti, že přes polovinu našich důchodců nemá možnost stravovat se alespoň v základních parametrech zdravě a prakticky trpí podvýživou? Proč máme akceptovat, že naše továrny a naše armáda se podílejí na útočných válkách? Přijímat s pokrčenými rameny svévoli oligarchů, finančního a zbrojního kapitálu, nepostavit se jí, nebránit pracujícího člověka - to je demokratické a etické?

Jsem přesvědčená, že je třeba přistoupit k následujícím krokům, aby mohla znovu existovat byť šance zachránit komunistické hnutí – životní nutnost pro pracující - a také jednotu a existenci strany.

1. Vytvořit ideologické oddělení ÚV, které bude skutečně vědecky a dialekticky pracovat na teorii, protože bez pochopení příčin, určujících vztahů ve společnosti v minulosti i nyní, není možné tvořit žádnou strategii ani taktiku. Je třeba studovat historické kontexty, příčinné vztahy i subjektivní individuální i kolektivní volby. Sypat si popel na hlavu neznamená vyrovnat se s historií. Tento postoj nás neomylně vede k pouhému účelovému politikaření. S tím souvisí nutnost rozvíjet naše vlastní vzdělávání, ideologickou práci s členskou základnou, ale také se sympatizanty např. prostřednictvím Klubu společenských věd.

2. Pracovat intenzivně s mladou generací, sjednotit komunistické svazy, které se ke komunistickým ideálům hlásí. Mladým se nesmíme podbízet, peskovat je a školit. Je třeba nechat jim pole působnosti, prostor pro jejich vlastní iniciativu. Je nutné ptát se jich, jak svět vidí. V naší přestárlé straně jsou nám velmi vzdálení a my musíme pochopit, jak vidí svět ten, který reálný socialismus nikdy nezažil. Právě pro ně je třeba jasně označit příčiny a vyslovit řešení. Mladí lidé - to není pár kariéristů ochotných přikyvovat existujícím strukturám, ale ti, kteří museli ukončit školy předčasně, jejichž rodiče je nemohli posílat do kroužků, ti kteří honí několik brigád, aby mohli studovat, ta masa, která ví, že bude pracovat za pár šupů nekonečné dny, týdny, roky, aby celý život platili dluh na svá samozřejmá práva jako je bydlení, vzdělání, kultura, rodina apod. V době prohlubující se kapitalistické krize bude pro ně řešením krajní pravice, nacionalismus a populismus, pokud my jim nenabídneme řešení reflektující dialektiku dějin.

3. Je třeba totálně překoncipovat stranická média: znovu obnovit rádio, dát prostor mladým, investigativním novinářům, kteří se k nám hlásí, našim hudebníkům, spisovatelům a básníkům, kteří by také měli dostat možnost ve Futuře. Ta by měla dostávat mezi lidi naše knížky, naše autory, naše ideály. Oživit internetové stránky a hlavně z Haló novin udělat komunistický list, který by byl hoden svého předválečného předchůdce. Cílem našich médií není vydělávat, ale politicky působit.

4. Byť to vypadá jako nemožné, je třeba znovu jít mezi pracující, do odborů. Nemůžeme rezignovat na práci s těmi, kteří nás potřebují, ale ne jako spasitele, nýbrž jako ty, kteří jim dají sebevědomí, organizovanost a sílu měnit podmínky, které jim nejsou důstojné. Použiji slova jednoho z kandidátů na prezidenta amerických demokratů Bernie Sanderse, který rozhodně není komunista: když se neprivilegovaní, kterých je drtivá většina, spojí a zorganizují, neexistuje nic, čeho by nemohli dosáhnout. Není tady někde naše místo? Nechtěli byste to slyšet od našeho vedení?

5. Uvnitř strany je třeba uplatňovat demokracii, demokratický centralismus, rovnost členů. Vrátit do strany soudružství, svornost, pomoc jednoho druhému. Byť to zaznělo v mnoha připomínkách, nebylo to plně zařazeno do sjezdových materiálů: střídání vysokých funkcí po dvou volebních obdobích. Platy poslanců a vysokých stranických představitelů by se měly maximálně přiblížit pracujícím a ne být provokativně několikanásobně vzdálené platu pracujícího člověka.

6. Poslanci by měli naprosto přesně a pravidelně informovat stranu o tom, co se v parlamentě děje a strana by měla určovat, jak mají jednat, ne obráceně.

7. Zaměstnanci ÚV by měli být výhradně z řad straníků. Nepotřebujeme ani žádné externí PR agentury. Naší vizitkou je každodenní práce všech členů, funkcionářů a poslanců bez rozdílu.

Abychom mohli účinně působit v současné společnosti, musíme být v první řadě sebekritičtí, i když to rozhodně není nic příjemného. Bez sebekritiky nemůže existovat žádné zlepšení. A také bychom se měli naučit vést dialog, což hlavně znamená naslouchat druhým: prvně soudruhům v naší straně, ale hlavně pracujícím. Následně předkládat argumenty, vysvětlovat trpělivě a bez zášti. Ale toho není schopen ten, jehož zájmy jsou kariérního nebo finančního charakteru. Ve straně se objevují finanční skandály, snaha obcházet stranickou demokracii, což jsou všechno projevy snahy zakonzervovat současný stav, který vyhovuje určité skupině, současnému vedení a neodpovídá objektivním podmínkám ve společnosti.

Ve straně nebyla vždy taková nespokojenost s vedením a politikou strany jako dnes. Tento stav však bobtná přes 10 let. Byli jsme hrdí na to, že se vedení nebojí jít do střetu a hájí člověka práce. Dnes jsou naši představitelé nemastní - neslaní. Vždy nejprve přemýšlí co říci, aby si nezadali. Straně a pracujícím tak zavírají pusu.

Cesta, kterou navrhuji a o jejíž správnosti jsem přesvědčená, není lehká. Snadné řešení v kapse nemám. Požaduje oběti nejenom od vedení strany, ale od každého člena, odboráře, sympatizanta, ale na jejím konci, který nemusí být nutně historicky daleko, je důstojný život a spravedlnost. Mlčení a opatrnické politikaření představuje bezpečí krátkodobé a pro omezenou skupinu funkcionářů a poslanců, ale ve své podstatě si vyžádá mnohem větší oběti od pracujících, mládeže, seniorů, zkrátka těch, které Marx označil za lid.

Svět stojí na křižovatce. Na jedné straně se prohlubuje vzdálenost mezi ohromnými centry soustředěného kapitálu, které navíc bojují mezi sebou a všemi ostatními lidmi. Ale zároveň začíná krystalizovat čerstvé lidové, dělnické hnutí: za oceánem, v Rusku, v Číně, v některých zemích Evropy. Otázka socialismus nebo barbarství byla nastolena. Nebezpečí všeobecné války je za dveřmi, válčí se na 20 místech ve světe, lidé nejenom v ČR pracují jako v 19. století, stovky tisíců dětí jsou v ústavech, protože jejich rodiče nemají na bydlení, upadá úroveň vzdělávání, vědy, posiluje krajní pravice a nás vedení přesvědčuje, že ještě není čas, abychom „nebláznili“ a jak řekl jeden krajský funkcionář, kterého si dovolím nejmenovat, ale pouze citovat: soudruzi nechte to ještě 4 roky být, ono to pak půjde samo… a řešíme, která firma od nás dostane milióny, aby vyvěsila billboardy a objednala lízátka.

Nechci nikoho vyzývat, aby mě volil, ale až budete kroužkovat své kandidáty, pokuste se uvědomit si, na základě jakých kritérií volíte toho kterého soudruha, co od něho očekáváte, jaké vám dává záruky, co očekáváte od strany, jaká je podle vás její historická role, volíte-li pro sebe nebo svoje děti. To nejhorší není být v menšině, ale po hříchu litovat ztraceného hlasu.

Věra Klontza-Jaklová

(Delegátka vzhledem k jednacímu řádu sjezdu vnucenému dosavadním vedením strany přednesla kratší příspěvek, ale zároveň seznámila účastníky sjezdu s celým zněním písemnou formou)



Program IX. sjezdu KČM měl mít logickou podobu

Výkonnému výboru ÚV KSČM!

Obracím se na Vás v následující záležitosti. Jsem přesvědčen, že se jedná o závažné doporučení.

Příprava jednání IX. sjezdu pozvolna vrcholí. Lze předpokládat, že je již k dispozici jednací a volební řád. Zkušenosti z předcházejících sjezdů ukazují, že slabou, negativní stránkou průběhu sjezdových jednání je určení vhodné chvíle pro volbu vedení strany. Konkrétně předsedy, prvního místopředsedy a ostatních místopředsedů.

Zcela logické by bylo, kdyby volba vedení proběhla až po ukončení diskuse delegátů, neboť během ní může a věřím, že dojde k návrhům a doporučením k volbě těch nejvhodnějších kandidátů z řad těch, kteří již byli navržení v procesu přípravy sjezdu. Dodržení této zásady by bylo současně potvrzením opravdové demokratičnosti sjezdového jednání, neboť by, když ne zcela vyloučilo, tak bezesporu výrazně omezilo možnost subjektivistických manipulací. Případná výmluva, že by se druhý den sjezdu volba nestihla, je zavádějící a především nepravdivá!

Jsem si vědom, že tento můj názor je obecně znám, a předpokládám, že je v členské základně většinovým. Vzhledem k předchozím sjezdům si přesto, z věcně morálních důvodů, dovoluji vám tento názor a stanovisko touto cestou sdělit a to s vírou, že bude delegátům sjezdu předloženo, neboť oni jsou ti, kteří budou schvalovat jednací řád sjezdu.

Rudolf Košťál člen odborného zázemí ÚV KSČM a člen 801. ZO KSČM v Praze 1



Předsedovi ÚV KSČM s. Vojtěchu Filipovi

Delegátům IX. sjezdu KSČM!

Dne 6. 5. 2016 jsem se s dotazem obrátil na 1. místopředsedu ÚV KSČM s. Petra Šimůnka s žádostí, jaké stanovisko přijal VV ÚV KSČM k mému návrhu uskutečnit volbu vedení strany na IX. sjezdu KSČM až po ukončení diskuse delegátů k programovým a personálním otázkám, kterými se bude dle programu sjezd zabývat a rozhodovat, kdo bude po sjezdu předsedou, prvním místopředsedou a ostatními místopředsedy.

Dne 9. 5. jsem obdržel následující odpověď:



Vážený soudruhu,

Tvůj dopis bude předán k projednání Návrhové komisi IX. sjezdu.

S přáním hezkého dne

Petr Novák, Oddělení pro řízení stranické práce ÚV KSČM



V odpovědi není uvedeno, zda se VV ÚV KSČM zabýval mým návrhem a s jakým závěrem. Pokud bude můj dopis předán k projednání POUZE Návrhové komisi sjezdu, pak není zřejmé, ZDA JEJ PROJEDNÁ SJEZD! V závěru svého dopisu jsem uvedl, že delegáti sjezdu budou ti, kteří budou schvalovat jednací řád tedy program sjezdu.

Z webových stránek KSČM (k 10. 5.) je k programu sjezdu uvedeno:

14. až 15. května 2016 se bude konat v Praze IX. sjezd KSČM. Na jeho programu budou volby předsedy a místopředsedů ÚV KSČM a také předsedů rozhodčí a revizní komise KSČM. Rozhodovat se bude rovněž o programovém zaměření strany pro další období.

Dovoluji si poznamenat, že je obvyklé, že sjezd nejprve schvaluje program jednání a teprve potom se volí komise. I pokud by se komise volily před schválením programu jednání, tak by reálně nebyl žádný čas na to, aby komise požadavek projednala a předložila sjezdu své stanovisko. Navíc můj dopis je adresován VV ne Návrhové komisi sjezdu. Tedy i v tomto případě jde o obvyklý "demokratický" postup. Ještě jednu důležitou poznámku. Každá ZO KSČM při VČS schvaluje po zahájení program. Je logickým zvykem, že program obsahuje: volbu komisí, hodnocení činnosti za prošlé a záměry v činnosti v dalším období, následuje logicky DISKUSE, poté volba výboru ZO a návrh členů pro vyšší stranické orgány, usnesení a závěr. Tuto elementární logickou podobu by měl mít i program IX. sjezdu KSČM.

S pozdravem

Rudolf Košťál člen odborného zázemí ÚV KSČM a člen 801. ZO KSČM v Praze 1



Dopisy IX. sjezdu KSČM

Vážené soudružky, vážení soudruzi - delegáti IX. sjezdu KSČM!

Nejdříve mi dovolte se stručně představit. Svůj život jsem začínal jako zámečník u ČSD. Vedení výkonné jednotky mě navrhlo, abych šel studovat, nejdříve střední a pak vysokoškolské vzdělání. Od roku 1973 jsem studoval až do roku 1990. Pocházím z chudé valašské komunistické rodiny, jsem čtvrté dítě z pěti. Všichni jsme se narodili na konci války a těsně po ní. Do komunistické strany jsem vstoupil v roce 1972. Dobrovolně jsem studoval mimo státní vzdělání také stranické vzdělání - VUML, postgraduální studium na Vysoké škole politické ÚV KSČ - ukončeno státními zkouškami. Na filozofické fakultě jsem vykonal státní zkoušky z marxismu-leninismu. Celý můj život je spojen s komunistickým hnutím.

Nyní se na Vás obracím s komunistickou prosbou, abyste Vy, delegáti IX. sjezdu KSČM hlasovali pro změnu dosavadního vedení KSČM.

Apeluji na Vaše svědomí i historickou odpovědnost. To, že VV ÚV KSČM stanovil protikandidátům na své představení a svou představu svých cílů v KSČM pouze 3 minuty, považuji za morální selhání výkonného výboru jako celku. V komunistické straně se nahromadilo mnoho problémů, a to ve všech oblastech. Práci pro stranu jsem vždy chápal jako morální povinnost pokrokového člověka právě proto, že pocházím z chudobného Valašska, kam jsem se před lety vrátil.

V příloze Vám zasílám, v předvečer sjezdu, vystoupení jedné kandidátky na místopředsedu ÚV KSČM. Toto vystoupení nebudete slyšet z důvodu časového omezení stanoveného výkonným výborem. Z těchto důvodů jsem byl donucen obrátit se na Vás delegáty sjezdu touto netradiční cestou (zamyslete se nad tímto vystoupením).

„Čest práci!“

PhDr. Mgr. Vladimír Holiš, Valašsko



Vážení delegáti sjezdu!

Z logiky věci a historie naší strany vyplývá, aby volby na sjezdu proběhly po zhodnocení čtyřletého období práce vedení strany a podrobné diskuse delegátů, tj. druhý den jednání sjezdu.

Zvolení nového vedení hned na počátku sjezdového jednání, bez řádného zhodnocení předešlého období samotnými delegáty, je neúctou ke všem členům strany, kteří delegáty volili.

Jsme přesvědčeni, že současné vedení strany nevěnovalo přípravě dnešního sjezdu naší strany takovou pozornost, jakou si nejvyšší orgán zaslouží. Předsjezdové materiály zůstaly stereotypem minulých sjezdů, z čehož vyplývá jejich vyprahlost a vyčerpanost, bez nových myšlenek a předvídavostí.

V době 21. století - době elektronizace informačních systému nebylo vedení schopno ani ochotno udělat profesionální internetové stránky propojené mezi ústředím, kraji, okresy a městy. Zejména aktuálnost informací propojenou s obsahem, jak pro členy strany, tak pro naše voliče.

Dnešní doba vyžaduje internetovou televizi i rozhlas - propagaci socialismu bez frází, jak z hlediska historických zkušeností, tak z hlediska budoucnosti. Objektivní a rychlé reakce na politické události doma i ve světě. Ano, všechny tyto technické úkoly mohli vytvořit mladší soudružky a soudruzi, avšak nynější vedení je neumělo ani motivovat, ani organizovat! Nebo se mýlíme? Někteří mohou namítnout, že nebyly finanční prostředky. Zamysleme se - zejména Vy, delegáti dnešního sjezdu, kolik finančních prostředků už stála budova Politických vězňů č. 9 a tzv. nová budova „Rokytka“. Kolik finančních prostředků se „vyhodilo“ na volby prostřednictvím fy Mrencová a dalších nehospodárností (viz zprávu revizní komise pod vedením s. Liškové). Musíme si dnes velmi odpovědně říci, má dnešní vedení naší strany ještě morální právo obhajovat své funkce?

Závěrem si dovoluji ocitovat z dopisu mladého člena strany: „Dnešní sjezd strany může být oním pomyslným novým počátkem, který dá straně tolik potřebnou energii novým dělným vedením a určí směr ve smyslu jasné organizační a akční jednoty. Směr, který dá straně jasnou charakteristiku tak, aby si ji veřejnost přestala plést s pouhým „B týmem“ sociální demokracie. Pokud se to nepodaří, nosná témata ovládnou jiné, pravděpodobně extrémní pravicové síly, které k tomu mají potenciál. Ale potom již bude pozdě. Možná podobně jako v Německu ve druhé polovině 30. let 20. století.“

Žádáme, aby tento dopis IX. sjezdu byl přečten všem delegátům sjezdu nebo předán delegátům sjezdu „na stůl“.

Odsouhlaseno ČS ZO KSČM Jarcová, okres Vsetín

Jaroslav Leták, předseda



Program IX. sjezdu KČM měl mít logickou podobu

Výkonnému výboru ÚV KSČM!

Obracím se na Vás v následující záležitosti. Jsem přesvědčen, že se jedná o závažné doporučení.

Příprava jednání IX. sjezdu pozvolna vrcholí. Lze předpokládat, že je již k dispozici jednací a volební řád. Zkušenosti z předcházejících sjezdů ukazují, že slabou, negativní stránkou průběhu sjezdových jednání je určení vhodné chvíle pro volbu vedení strany. Konkrétně předsedy, prvního místopředsedy a ostatních místopředsedů.

Zcela logické by bylo, kdyby volba vedení proběhla až po ukončení diskuse delegátů, neboť během ní může a věřím, že dojde k návrhům a doporučením k volbě těch nejvhodnějších kandidátů z řad těch, kteří již byli navržení v procesu přípravy sjezdu. Dodržení této zásady by bylo současně potvrzením opravdové demokratičnosti sjezdového jednání, neboť by, když ne zcela vyloučilo, tak bezesporu výrazně omezilo možnost subjektivistických manipulací. Případná výmluva, že by se druhý den sjezdu volba nestihla, je zavádějící a především nepravdivá!

Jsem si vědom, že tento můj názor je obecně znám, a předpokládám, že je v členské základně většinovým. Vzhledem k předchozím sjezdům si přesto, z věcně morálních důvodů, dovoluji vám tento názor a stanovisko touto cestou sdělit a to s vírou, že bude delegátům sjezdu předloženo, neboť oni jsou ti, kteří budou schvalovat jednací řád sjezdu.

Rudolf Košťál člen odborného zázemí ÚV KSČM a člen 801. ZO KSČM v Praze 1



Předsedovi ÚV KSČM s. Vojtěchu Filipovi

Delegátům IX. sjezdu KSČM!

Dne 6. 5. 2016 jsem se s dotazem obrátil na 1. místopředsedu ÚV KSČM s. Petra Šimůnka s žádostí, jaké stanovisko přijal VV ÚV KSČM k mému návrhu uskutečnit volbu vedení strany na IX. sjezdu KSČM až po ukončení diskuse delegátů k programovým a personálním otázkám, kterými se bude dle programu sjezd zabývat a rozhodovat, kdo bude po sjezdu předsedou, prvním místopředsedou a ostatními místopředsedy.

Dne 9. 5. jsem obdržel následující odpověď:



Vážený soudruhu,

Tvůj dopis bude předán k projednání Návrhové komisi IX. sjezdu.

S přáním hezkého dne

Petr Novák, Oddělení pro řízení stranické práce ÚV KSČM



V odpovědi není uvedeno, zda se VV ÚV KSČM zabýval mým návrhem a s jakým závěrem. Pokud bude můj dopis předán k projednání POUZE Návrhové komisi sjezdu, pak není zřejmé, ZDA JEJ PROJEDNÁ SJEZD! V závěru svého dopisu jsem uvedl, že delegáti sjezdu budou ti, kteří budou schvalovat jednací řád tedy program sjezdu.

Z webových stránek KSČM (k 10. 5.) je k programu sjezdu uvedeno:

14. až 15. května 2016 se bude konat v Praze IX. sjezd KSČM. Na jeho programu budou volby předsedy a místopředsedů ÚV KSČM a také předsedů rozhodčí a revizní komise KSČM. Rozhodovat se bude rovněž o programovém zaměření strany pro další období.

Dovoluji si poznamenat, že je obvyklé, že sjezd nejprve schvaluje program jednání a teprve potom se volí komise. I pokud by se komise volily před schválením programu jednání, tak by reálně nebyl žádný čas na to, aby komise požadavek projednala a předložila sjezdu své stanovisko. Navíc můj dopis je adresován VV ne Návrhové komisi sjezdu. Tedy i v tomto případě jde o obvyklý "demokratický" postup. Ještě jednu důležitou poznámku. Každá ZO KSČM při VČS schvaluje po zahájení program. Je logickým zvykem, že program obsahuje: volbu komisí, hodnocení činnosti za prošlé a záměry v činnosti v dalším období, následuje logicky DISKUSE, poté volba výboru ZO a návrh členů pro vyšší stranické orgány, usnesení a závěr. Tuto elementární logickou podobu by měl mít i program IX. sjezdu KSČM.

S pozdravem

Rudolf Košťál člen odborného zázemí ÚV KSČM a člen 801. ZO KSČM v Praze 1



PANORAMA

Vojtěch Filip cenzorem

Předseda Komunistické strany české 21 Vojtěch Mišičák (někdejší mládežnický aktivista KSČM) na internetových stránkách ParlamentníListy.cz z 15. 5. zhodnotil IX. sjezd KSČM velmi kriticky. Píše: »Zvolení Vojtěcha Filipa provázela řada manipulací včetně cenzury internetového přenosu ze sjezdu a ignorance veškerých kritických připomínek.

Pan Filip nechal cenzurovat názory diváků přímého přenosu sjezdu na kanálu YouTube ve chvíli, kdy jsem společně s poctivými soudruhy v KSČM začal poukazovat na spojitost KSČM a paní Jany Mrencové. V „kauze Mrencová“ jde o to, že KSČM spolupracuje s agenturou PROFIL s. r. o., kterou zastupuje právě Mrencová, soudně shledaná vinnou z korupce.

ÚV KSČM již v minulosti přijal usnesení, že si nepřeje další spolupráci s touto agenturou. Tímto usnesením si ale pan doktor Filip asi jen vytírá zadek. Pro komunisty je také nepřijatelné, aby rozhodnutí výkonných orgánů KSČM byla ovlivňována například paní Vostrou. Ač tato osoba je blízkou V. Filipovi, její ekonomické znalosti se rovnají nule.

Kritiku, která se na něj na sjezdu snášela, předseda Filip povýšeně ignoroval. S hubou plnou „neostalinismu“ a strašení „rozbíjením strany“ se nechal opět zvolit předsedou. Voliči ani neměli možnost vyjádřit svůj názor k aktuálnímu dění v KSČM na facebooku KSČM. Byly tam ponechány jen komentáře očerňující soudruha Skálu.«

Připomeňme, že Vojtěch Filip sám oslovuje členy a funkcionáře strany „pane“. KSČM pod jeho vedením zůstal komunistický už jen název a přesvědčení části členské základny. Při čtení příspěvku soudruha Mišičáka se mi vybavil povzdech podle italského filmu „Bože, jak hluboko jsem klesla“.

Zklamání ze sjezdu KSČM

Levicový nezávislý publicista M. Rokytka, který průběh sjezdu soustředěně sledoval, na internetu napsal: »Na levici se otevírá obrovský prostor pro alternativní politický subjekt, který osloví masu nevoličů i zklamané voliče bankrotující ČSSD a zahnívající KSČM, řízené agenturou.

Chceme sociální spravedlnost v celé EU, jsme Evropané, nestyďme se za to, hřímal spisovatel programových materiálů „třešinek“ ing. Jiří Dolejš do poloprázdného sálu. Nevěřím mu, nadává vlastencům do „xenofobů“. Poznání mu může svítit na cestu a ne do očí, jak pořád povídá, ale ještě nenapsal ani jeden odborný článek o tom „poznání“. Skutečnou akademickou práci bez argumentů odmítá.

Šimůnek jako znovuzvolený 1. místopředseda bude mít evidentně ještě těžší práci než v minulém období a Zdeňka Lišková se „ukontroluje“. Tunelování strany a čachrům s nemovitostmi však asi nezabrání, podobně jako kontroloři v Lidovém domě. Vždyť k pravosti smluv na letošní rok s agenturou se kdokoliv odpovědný odmítl i přes přímé dotazy delegátů vyjádřit. Kauza Altner ukázala, jak snadné je pro právníky přivést stranu do insolvence. «

Analytik ParlamentníchListů.cz Štěpán Kotrba (v letech 1990-2 aktivní člen KSČM, odešel na protest proti volbě Jiřího Svobody předsedou) byl ještě ostřejší: „Při svých spanilých předsjezdových jízdách po republice v minulých týdnech vysvětloval Vojtěch Filip okresním tajemníkům, že pokud nebude předsedou on, nebudou muset být ani oni tajemníky a tajemnickou almužnu už nebudou mít jako přilepšení k důchodu. Dobrá motivace k volbě předsedy, ne?

V rozporu se stranickým usnesením z prosince 2014 (!) o ukončení spolupráce s lobbyistkou Mrencovou, obžalovanou a odsouzenou za úplatkářství, která zcela bezostyšně pásla řadu novinářů a zákulisními intrikami zastrašovala funkcionáře a ovlivňovala politiku strany, předseda Filip s její dceřinou firmou pokračuje ve spolupráci i nadále. Do Haló novin ještě nedávno psával za některé poslance články jeden mladý nadějný člen ODS, Mrencovou placený. Psal dobře, byl to profesionál. Ani kolegové oněch poslanců nevěděli, kdo je skutečným autorem textů, jejichž vytváření platila strana.

Ačkoli straníkům Filip tvrdí, že s Producentským centrem PROFIL Mariánské Lázně nemá KSČM ani její agentura Futura žádnou smlouvu, vyšlo najevo, že smlouvu dodnes má dceřiná firma Futura Art s Marketingovým centrem PROFIL, ve kterém stejně jako v Producentském centru figuruje Mrencové syn. Vazba obou firem na Mrencovou je zřejmá. Ta, o níž se vtipkovalo, že zkratka KSČM znamená Komunistická strana čarodějnice Mrencové, ovšem dostala letos v dubnu 24 měsíců podmíněně s odkladem na dva roky, takže ovlivňovat média ve prospěch V. Filipa musí někdo jiný.

Volební výsledek strany a současné parlamentní preference by mohly zavdávat příčinu k pocitu sebeuspokojení současného vedení. 741 tisíc hlasů ve volbách je stále dost. Ale strana je opět v troskách, jen ve čtvrtém patře se stále tancuje. Politické a odborné vzdělávání funkcionářů, pracovníků aparátu a kandidátů KSČM do různých zastupitelských orgánů neprobíhá. Už dnes není KSČM schopná obsadit kandidátky v mnoha obcích a městech, i když by ji lidé, z ostatních stran zklamaní, volili. Z komunální politiky se vytrácí.

Radikální levici společnost potřebuje. Radikálně levicové myšlenky stále fascinují a směrují. KSČM ale už dnes nemá a neprosazuje žádnou lákavou ani radikální myšlenku, která by fascinovala. Pro její členy musí být smutné a pro mnohé bolestné poznání, že boj proti kapitalismu už nemůže být a nebude veden za pomoci KSČM, natož v čele s ní, ale možná bude veden proti ní.

Antikomunistům slouží takto neschopná partaj jako levný terč. Všem ostatním partajím vyhovuje. Kanalizuje nespokojené, brání vzniku jiné radikálnější a akceschopnější strany.“

Jsou kritiky IX. sjezdu oprávněné?

Uvědomuji si, že ne vždy jsou všechny internetové stránky důvěryhodné. A všichni dobře známe, jak umí skutečnost zkreslovat buržoazní média, zejména veřejnoprávní ČT. Výše uvedené příspěvky ovšem nejsou od nepřátel. Přinášejí pohled komunistů či stoupenců radikální levice a měli bychom je brát jako varování - možná poslední - a jako zdroj k zamyšlení.

Někomu může vadit místy jejich hrubší slovník, ale i ten ostatně ukazuje hloubku rozhořčení autorů. Nejrůznější filipové, dolejšové a spol. privatizovali stranu již i předtím zbavovanou akceschopnosti i marxisticko-leninské ideologie a dále ji umrtvují. Marxisty-leninovce pomlouvají a dehonestují. Kladou naší činnosti nejrůznější překážky, vzpomeňme například na zákazy prodeje Dialogu v prostorách KSČM.

Sebe sami vydávají za „demokraty“. Mnohokrát jsme upozorňovali na skutečnost, že jejich slovník - a pod jejich vlivem i slovník Haló novin - plně přebírá buržoazní pojetí demokracie. Co je však nyní podstatnější, jejich praxe nemá nic společného ani s onou demokracií. Tak, jako buržoazní demokracie je ve skutečnosti demokracií jen pro stoupence a „dirigenty“ kapitalistického systému, i „stranická demokracie“ v podání firmy Filip a spol. je výhradně pro ně a jejich sympatizanty.

Znám jen málo méně demokratických postupů než byla jejich organizace IX. sjezdu. Ostudnější byl z tohoto úhlu pohledu jen mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989. Když jsem četl informace o tom, že volba předsedy byla předsunuta diskusi, že na dvacet delegátů nemohlo na sjezdu promluvit - zařazení takových příspěvků do protokolu nic neřeší, kolik lidí si ho vůbec přečte, a pokud ano, stejně již to nemůže ovlivnit názory a postoje při jednání sjezdu - že i protikandidáti na předsedu směli hovořit tři minuty či pět, zatímco dosavadní předseda přednášel obsáhlou zprávu, byla mi za tyto a další manipulace hanba.

Styděl jsem se, že zůstávám členem takové strany. Nezávidím soudruhu Skálovi jako místopředsedovi pro ideologii jeho práci v prostředí zkorumpovaném do morku kostí. Zůstanu v KSČM, abych podpořil úsilí alespoň po sjezdu dosáhnout změny! A dokud bude naděje, že se to může přes všechna úskalí podařit!

Závěr

Pobouření z průběhu IX. sjezdu KSČM mne přinutilo věnovat v Panoramě sjezdu mnohem více místa, než jsem původně zamýšlel. Omlouvám se čtenářům, kteří by raději četli o závažnějších vnitropolitických a zahraničněpolitických tématech. Prosím je, pokud mohou, aby si také přečetli Panoramu v elektronickém vydání „Dialogu“.

Najdou tam informace z Ukrajiny, o OKD, komentář ke státnímu převratu v Brazílii jako koordinovanému útoku v rámci tažení USA a jejich spojenců proti BRICS či k cestě ministra za KDU-ČSL na sudetoněmecký sraz s požehnáním předsedy vlády Sobotky, zamyšlení k výročí Karla IV. a možná i další témata. Děkuji.

Ilja Jihlavský





Zločiny kapitalismu

13. dubna 1932, když vrcholila Mostecká stávka, ve své době největší protest v Evropě proti nezaměstnanosti za světové hospodářské krize, při zásahu četnictva a dragounů proti demonstrantům byli zastřeleni horníci Jan Kříž a Josef Ševčík. Mnoho horníků bylo zraněno.

Čtyřtýdenní stávka zahájená po propouštění na dole Humboldt se záhy rozšířila do 31 dolů po celém revíru. Zapojilo se několik tisíc horníků po celých severozápadních Čechách, kde přerostla 13. 4. 1932 v generální stávku, a částečně i na Kladensku a Ostravsku. Řídily ji odbory ovlivňované výrazně KSČ aktivizované do třídních bojů bolševizací strany na V. sjezdu roku 1929. Přímo ve stávkovém výboru pracovali Klement Gottwald a Antonín Zápotocký. Solidaritu se stávkujícími vyjádřilo mnoho organizací a osobností, mezi nimi J. Werich a J. Voskovec, V. Nezval, M. Majerová, K. Biebl, V. Vančura, I. Olbracht a K. Teige.

Buržoazní vláda široké koalice za účasti „socialistických“ stran se snažila stávku za každou cenu potlačit. Nasadila četnictvo i vojsko, ale přesto pokračovala. 16. 4. 1932 se pohřbu zastřelených horníků účastnilo 50 000 lidí a změnil se v obrovskou demonstraci. Ve stejný den odborové svazy a těžařské společnosti podepsaly dohodu, která částečně přistoupila na požadavky stávkujících. Tisícům horníků byly zrušeny výpovědi a byla garantována dosavadní zaměstnanost, což za tehdejších pro horníky nepříznivých podmínek bylo vítězstvím.

20. dubna 1930 četnictvo na okraji Radotína střílelo do průvodu komunistické mládeže. Několik dětí bylo zraněno, a to i těžce. 13letá dívka byla střelena do břicha, 16leté museli lékaři amputovat dva prsty na ruce. Průvod dětí a mládeže se vracel z Kosoře, kde četnictvo přerušilo a ukončilo tábor lidu tzv. Rudých letnic. Jediným „zločinem“ pochodujících byl zpěv proletářských písní.

V prvé řadě průvodu po boku dětí šel poslanec KSČ Václav Kopecký. Ve svém svědectví uvedl: „Když průvod dětí a mládeže se z Kosoře vracel, aby přes Radotín došel na tamní nádraží a jel do Prahy, postavila se na silnici u Radotína četa četníků, aby průvodu přes Radotín zabránila i za cenu krvavé střelby, jak zněl příkaz vlády. Netušili jsme, že by četníci mohli být tak suroví a střílet do dětí. Když četníci, postavení přes silnici, vypustili salvu ze svých pušek, skočil jsem před četníky a volal na ně, aby palbu zastavili, poněvadž jsem se domníval, že vystřelili na slepo ...“ Četníci pak nechtěli pustit poslance ani pro lékařskou pomoc. Lidé zraněné obvazovali sami.

Radotínský zvěrský zločin četnictva nebyl v té době ojedinělým. Následoval Duchcov - 4 mrtví, Košúty - 3 mrtví, Chust - 1 mrtvý, Frývaldov - 7 mrtvých.

-ij-





KSČ za změnu odborové politiky

Proti likvidaci OKD

Prohlášení KV KSČ

Krajský výbor Komunistické strany Československa v Moravskoslezském kraji se zcela staví za oprávněné požadavky horníků, ale i koksařů a hutníků ve všech jejich nárocích.

Komunistická strana Československa (KSČ) zastává stanovisko, že veškeré zdroje nerostných surovin, tedy včetně uhlí, jsou národním bohatstvím České republiky a tedy vlastnictvím lidu této země. Proto i jeho těžba musí být ve vlastnictví státu.

Zestátnění celého komplexu OKD, včetně všeho jeho bývalého bytového fondu, nemovitého a movitého majetku a jejich součástí, o kterých hornická veřejnost ani občané nebyli informováni, je prvotním řešením.

Byli to komunisté, kteří i přes veškeré umlčování, poukazovali od roku 1990 nejen na závažnou nebezpečnost útlumu těžby, ale též na následnou „divokou“ likvidaci ostravské a petřvaldské části OKD. Obdobným, a zdůrazňujeme daleko tvrdším způsobem, je připravována, ba dokonce hrozí likvidace zbytku OKD v oblasti Karvinska, Frýdku-Místku a již vyhloubených jam v oblasti Frenštátu pod Radhoštěm.

Privatizace OKD ve všech jeho složkách proběhla bez toho, že by byly zvažovány její důsledky. Tak se stalo, že od té doby bylo zlikvidováno a vytunelováno téměř vše, co bylo vybudováno především za socialismu. Poslední zbytky majetku OKD, protože nepřinášejí vlastníkům nekontrolovatelné zisky, mají být zlikvidovány. Tato likvidace připraví většinu horníků o úzce specializovanou práci a nutně se dotkne dalších činností s hornictvím spojených. To se týká především koksárenství, hutnictví, strojírenství a dalších oborů.

KSČ v Moravskoslezském kraji zastává názor, že je nutné zachovat těžbu uhlí v té části revíru, kde se těží kvalitní koksovatelné uhlí. Především pak dolů Paskov, Staříč a karvinské části přiléhající k hranicím Polska. Zdůrazňujeme, že úplné zastavení těžby by mělo za následek nejen ztrátu pracovních míst horníků a zaměstnanců OKD, ale i na ně navazujících oborů. Celkové škody pak budou nevyčíslitelné. Morální škody pak pocítí několik generací.

KSČ je toho názoru, že vlastníci OKD by měli nést odpovědnost za škody, které zřejmě byly nehospodárným řízením způsobeny. I to pak má za následek podceňování bezpečnosti práce, která musí být při důlních činnostech prvořadá. Zamýšlené insolvenční řízení není proto zcela vhodným způsobem řešení problémů s tím souvisejících.



Odbory a komunistická strana

Krajský výbor Komunistické strany Československa v Moravskoslezském kraji plně podporuje odbory v požadavcích, které bojují za práva pracujících.

Problémy OKD, koksařů, hutníků, strojařů a dalších nelze řešit a vyřešit jen právní a ekonomickou cestou. Je to závažný politický problém daný systémem, který v této společnosti existuje. Nelze jej proto řešit a vyřešit bez aktivní účasti odborů.

Obnovou kapitalismu po roce 1990 se úloha odborů změnila a odbory se dostaly do postavení bezvýznamných neurčitých sdružení bez jednotného vedení. Odborové hnutí v České republice je pošpiněno a zbito už tak, že na jeho těle těžko najdeme zdravé místo. Demokratizační proces buržoazní pseudosvobody ve spojení se soukromovlastnickými vztahy odsunul odbory na pozici sociáldemokratismu. Historickou pozici, kterou vydobyla marxistická levice spolu s rudými odbory po roce 1920 a po celou dobu trvání tzv. první republiky bylo následně usnadněno i vykonání její klíčové historické úlohy při národní a demokratické revoluci v únoru 1948.

Více než čtvrtstoletí je Česká republika nedílnou a aktivní součástí mezinárodního imperialismu. Členství v Evropské unii a NATO je toho dokladem. Jedním z cílů ideologů imperialismu bylo „odproletarizování proletariátu“. Připoutat co nejvíce lidí k majetku a vytvořit pocit soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tím odstranit stav proletářství (viz kupónová privatizace). Odborářům však byla odňata základní práva nejen v pracovněprávních vztazích, ale i v sociální oblasti. Komunistická strana Československa zastává stanovisko, že dozrál čas k tomu, aby se odbory znovu staly politickou silou. Odborovému hnutí musí jít především o to, aby se rozhodující politická opatření prováděla v zájmu a v souladu a potřebami pracující třídy. To však závisí na celkové koncepci politiky vlády. Proto odbory musí sehrát mnohem aktivnější politickou roli než dosud. Jednou z příčin stavu, do něhož se odbory dostaly, bylo jejich politické odzbrojení. Kdo nemá ve státě politickou váhu, ten pak nemá ani sílu k tomu, aby své názory prosadil. Je nutné upozornit, že třída vlastníků výrobních prostředků prosadila, že zdaleka ne všichni pracující jsou odborově organizováni. Odborové hnutí se proto musí vrátit ke své politické úloze ve státě, a to za aktivní účasti marxisticko-leninské komunistické strany.

JUDr. Zdeněk Hájek, vedoucí tajemník KSČ Moravskoslezského kraje



Procházky s Hitlerem

V Německu na pozadí růstu neonacistických nálad, posílených problémy s vlnou muslimských běženců, se zvyšuje zájem o osobu Führera. Před 71. výročím porážky nacistického Německa Rudou armádou se 25. 4. 2016 konala v muzeu – bývalém protileteckém krytu v Berlíně – prezentace čtyřdílné knihy nazvané „Hitler – Itinerář“ (Hitler - Das Itinerar + CD - Berlin Story Verlag) jehož autorem je informatik a dějepisec Harald Sandner.

V tomto díle, které si plně zaslouží označení „fundamentální“ (má celkem 2432 stránek a 2211 historických fotografií) jsou s chronologickou přesností popsány každodenní Hitlerovy trasy, které vykonal za celý život. Rovněž datum prezentace nebylo zřejmě vybráno náhodně. Uskutečnila se v polovině dekády mezi datem narození 20. 4. 1989 a jeho smrti 30. 4. 1945. To platí i pro místo prezentace. Kryt byl vybudován sovětskými vojenskými zajatci v roce 1942. Je to jeden z mála historických objektů Třetí říše, který se zachoval dodnes.

Amatérský historik Harald Sandner na knize pracoval 20 let. Sandner je podnikatelem a odborníkem v oblasti IT. Podklady získával v německých i zahraničních archivech. Své rozhodnutí zdůvodnil celou řadou příčin. Jednou z nich prý byla snaha smířit německé obyvatelstvo s jeho nacistickou minulostí.

Jde evidentně o pokrytecké tvrzení.

V poválečném Německu k takovému smíření již dávno došlo. Například ve městě Celle u Hannoveru v Dolním Sasku obyvatelstvo odmítá uznat vinu svých předků, kteří v dubnu 1945 nadšeně povraždili vězně, přepravované do koncentráku v Bergen Belzenu, kteří se rozutekli z vlaku, bombardovaného spojeneckým letectvem. O této akci, která byla jejich účastníky posměšně nazvána „Hasenjagdt“ – hon na zajíce - nechtějí ani veřejně diskutovat.

Nelze se divit, že v hessenském městečku Neuhoff jsou ulice a střední škola v domě číslo 4 pojmenovány po Sturmbanführerovi SS Verneru von Braunovi, otci raket V 1 a V 2, vraždících obyvatele Londýna. Ovšem také po konstruktéru raket a lídru amerického kosmického programu.

V Saském městě Pirna, nedaleko od českých hranic je pojmenováno gymnázium po opoře národně socialistické „rasové hygieny“ MUDr. Raineru Fetscherovi.

Škola v sousedním městečku Großröhrsdorfu nese jméno generálporučíka zdravotnické služby Wehrmachtu MUDr. Ferdinanda Sauerbrucha – toho, který v roce 1942 vydal rozkaz k vraždění vězňů v koncentráku Natzweiler-Struthof bojový plyn yperit.

Není-li znakem lásky a usmíření s nacistickou minulostí fakt, že více než sto škol v Německu nese jména funkcionářů hitlerovského Německa?

Druhým motivem, který vyvolal v Haraldu Sandnerovi potřebu vykonat svou dlouholetou práci bylo prý jeho přání „vytvořit sérum proti nacismu“. K tomu uvedl: „Trvale se setkáváme s následky Hitlerových akcí a nejlepší vakcínou proti nacionálnímu socialismu by bylo zkoumání následků jeho aktivit. Za 56 let a 10 dnů svého života vládnul Třetí říší více ne 4 000 dnů. Budoucí pokolení by měla vědět, jak tento umělec, politik a masový vrah prožil každý z těchto dnů.“

K tomu je potřeba poznamenat, že jinou takovou vakcínou bylo zřejmě letos v lednu oficiální vydání – první po ukončení druhé světové války – katechismu nacionálního socialismu, Hitlerovy knihy Mein Kampf. Text byl doprovázen 3 500 komentáři vědců – historiků z Institutu soudobých dějin v Mnichově. Vysoká cena knihy (59 €) neodradila zájemce a prvních 4 000 výtisků bylo prodáno za jeden den. Do poloviny dubna bylo dotištěno ještě 43 500 výtisků, které byly rovněž rychle rozprodány.

Dá se pochybovat o tom, že by se zájemci o knihu chtěli pouze seznámit s vědeckými komentáři základního textu.

Vydání Mein Kampf vyvolalo v Německu ostré spory.

Ty však ještě ani neutichly, a již se objevil nový bestseller Sandnerův itinerář. Cena je ovšem vyšší – s přiloženým CD činí 499 €. První vydání mělo pouze 500 výtisků.

To však plně postačí pro všechny základní organizace Národně demokratické strany Německa – NDP. Vždyť ta konec konců jako legální politická stran dostává státní podporu.

Třetím důvodem, proč začal psát Itinerář je, jak tvrdí Sandner, jeho vlastní charakter: „Chtěl jsem pochopit minulost vlastních předků a jejím prostřednictvím dějiny celého německého národa a pomoci tak i ostatním, aby ji pochopili.“ Hovoří autor a pokračuje: „Moji předci byli obyčejní lidé, milující svůj život. Nakonec se ale stali nacisty. Přesto, že nebyli členy NSDAP, podporovali linii strany až do konce. Naše rodina v důsledku Hitlerovy politiky ztratila mnoho. Moje babička byla vyhnána ze Sudet v ČSR. V rodině však nikdo neslyšel ani jedno špatné slovo o Hitlerovi. Proč?“

Odpověď na tuto hlavní otázku nedal ještě nikdo. Tedy ani Sandner.

Sandnerův Itinerář není jediným současným dílem tohoto druhu a ani ne prvním. V únoru 2016 vydalo vydavatelství Matrix Media Verlag v Göttingenu ilustrovaného „Průvodce po Hannoveru a okolí v létech 1933 – 1945“ nazvaného „Das Sachsenross unterm Hakenkreuz“ (Mýtický bílý kůň – Sachssenross – znak v erbu Dolního Saska – pod hákovým křížem). Autorkou díla je hannoverská rodačka, historička Janet von Stillfriedová.

Největší dolnosaský deník Hannoversche Allgemeine Zeitung (HAZ) vydání tohoto průvodce připomenul tklivým článkem „S Hitlerem po Hannoveru“ (Als Hitler durch Hannover), ve kterém se dočteme: „Autorka nepopisuje pouze takovou událost, jako je Hitlerova návštěva města, ale obrací pozornost čtenáře na militarizaci všedního života obyvatel města. Na ilustracích lze zhlédnout přehlídku vojsk SS před městskou Operou, Hlavní nádraží, vyzdobené vlajkami s hákovými kříží atd.

Autorka popisuje i rozvoj města v 30. letech a odmítá mýtus o tom, jak se Hitler staral o německé obyvatelstvo, což zdůvodňuje tím, že v Hannoveru se stavělo v létech 1933-1942 pouze 2 300 bytů ročně, mnohem méně než v předcházejícím období.

HAZ zdůraznil, že znalci v knize nenajdou nic nového, ale pokud si projdou město v ruce s tímto průvodcem, uvidí ho jinýma očima. V budově městské knihovny na náměstí Aegi byl štáb Gestapa, na náměstí Ballhofplatz, oblíbením místě setkávání homosexuálů, vybudovali nacisté sídlo Hitlerjugend.

Za neméně svérázné lze považovat i rozhodnutí vedení Státního archivu v Mnichově odtajnit právě nyní přes 2 000 tajných dokumentů a projektů rozkrývající ambiciózní Hitlerovy plány přestavby Mnichova. Mnichov se měl podle Hitlera stát hlavním kulturním městem světa.

Přestavba města měla být zahájena v roce 1940 a ukončena v roce 1948. Práce v tomto roce skutečně začaly a v roce 1941 již byly přihnány tisíce sovětských válečných zajatců. Pak ale byly práce odloženy.

Iniciátoři odtajnění zdůvodňují své rozhodnutí přáním ukázat zrůdnost totalitární nacistické architektury a gigantománii vůdců Třetí říše. V souvislosti s přílivem běženců a výbuchem aktivity neonacistů se naskýtá otázka? Kdo stojí v pozadí nejen této akce, ale i v pozadí vydávání Mein Kampfu a dalších publikací?

Stane se Evropa živnou půdou pro nacismus? Anebo se již stala?

Co se událo 19. 11. 2015 na 70. zasedání VS OSN v New Yorku? Proč se stávající vlády Německa, Itálie, Portugalska, Španělska, Slovenska, Maďarska, Chorvatska a Řecka nestydí za svou nacistickou a fašistickou minulost? Stane se Jozef Tiso i oficiálně novým slovenským národním hrdinou?

70. zasedání Valného shromáždění OSN přijalo 19. listopadu 2015 „Rezoluci číslo A/C.3/70/L.59/Rev.1“, ve které VS OSN vyzývá vlády všech států světa, aby přijaly efektivnější opatření k boji proti glorifikaci nacismu, neonacismu a jiných praktik, které podporují oživování současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a s nimi spojených intolerancí.

Pro přijetí resoluce hlasovalo 123 členských států OSN, proti byly USA, Kanada, Palau a Ukrajina, 53 států se zdrželo hlasování. Mezi nimi Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a všechny státy EU včetně Německa, Itálie, Španělska, Maďarska, Chorvatska, Lotyšska, Litvy a Estonska, jejichž nacistické a fašistické režimy se podílely na vyvražďování milionů Slovanů, komunistů a Židů v době druhé světové války a které by se měly příští staletí ze svých zločinů kát a omlouvat, ale pochopitelně i lokajský režim, ve kterém sehrává dominantní úlohu spojenectví sociální demokracie, kléru a finanční oligarchie, který znásilnil politickou moc v Čechách.

Izrael hlasoval pro rezoluci. Zatím si nic jiného dovolit nemůže, jestliže si chce i nadále předstírat, že si váží milionů židovských obětí Holocaustu. Čeští komunističtí poslanci mlčí. Žádné interpelace obviňující sociálně demokratického předsedu vlády, jeho ministra zahraničí Zaorálka a Hermana. Lhostejnost. Hlavně, že dostanou své opět nestydatě zvýšené platy.

Ve stejný den byla diskutována i „Rezoluce A/C.3/70/L.61“ s názvem „Globální výzva ke konkrétním akcím k totální eliminaci rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a s nimi spojené intolerance s cílem splnění Durbanské deklarace a Akčního programu“. Rezoluci podpořilo 128 států, 11 bylo proti, včetně Izraele, USA, Kanady, Německa, Francie, Velké Británie a Austrálie. 44 delegací se zdrželo hlasování - státy EU, Japonsko a další.

Západní velmoci odmítají „Durbanskou deklaraci“ od doby jejího přijetí v roce 2001. Hlavním důvodem je zřejmě kompenzace africkým státům za otrokářství a u Izraele náhrada za rasistické chování k Palestincům.

USA a Izrael opustily jednání Durbanské konference již v roce 2001 a pak v letech 2009 a 2011. Všechny konference probíhaly pod patronací Valného shromáždění OSN.

Proč imperialistické státy jako USA a EU podporovaly a podporují násilné nacistické a fašizující režimy po druhé světové válce, včetně Jižní Koreje, Španělska, Jižního Vietnamu, Chile, nyní Ukrajiny, Estonska, Lotyšska, Polska, Maďarska a dalších států, které nejsou schopny udržet buržoazně demokratickou vládu?

Historie fašismu a nacismu je v podstatě historií krachu nejrozhodnějšího násilného pokusu imperialistické reakce zabrzdit sociální pokrok, zúčtovat s revolučním hnutím. Analýza fašismu potvrzuje jeho historickou omezenost. To však nedává právo na podceňování (jak ukazuje i hlasování v OSN) tohoto nebezpečného sociálně politického jevu.

Vítězství nad fašismem a nacismem ve druhé světové válce zaplatilo lidstvo desítkami milionů životů.

Diskreditace fašismu v očích lidstva značně zúžila možnosti opakování dějin. Proto se imperialistická politická elita snažila, až na výjimky, realizovat buržoazně reformní politiku.

Při tom nelze zapomínat, že fašismus nemá pouze varianty, které použili Hitler, Mussolini nebo Pinochet. Odhalení Snowdena jen potvrdila, že v USA vědeckotechnický rozvoj umožnil novou formu fašismu. Odposlechy milionů lidí v USA a státech NATO, jejich analýza umožňují dvě věci. Jednak preventivní zásahy proti všem představitelům demokratických stran a hnutí a jejich věznění a za druhé nastolení atmosféry strachu, který brání lidem připojovat se k protestním hnutím usilujícím o politické a sociální změny.

Nejen USA, Kanada a Ukrajina, ale i všechny státy, které se zdržely hlasování, podpořily ty šovinisty, kteří oslavují nacistické režimy Hitlera i Stepana Bandery a fašistické vůdce Mussoliniho, Franka, Salazara, Paveliće, Hlinku, Tisa a další jako hrdiny a vraždění jejich obětí, jako hrdinské činy. USA a Kanada, které hlasovaly proti Rezoluci a podpořily právo na glorifikaci nacismu, mají ve svých zemích největší, nacismus uznávající, emigrantské skupiny na světě. Pokud žil Bandera, podílel se na jejich řízení osobně. Nyní se odhaduje, že různá neonacistická uskupení mají pouze v USA více než 20 milionů členů. Prezident Zeman, oslavovaný předsedou KSČM, který by nebyl bez hlasů komunistů nikdy zvolen, údajně prohlásil na zasedání V4 16. 11. 2014: „Kdybych byl Ukrajinec, volím Porošenka“.

Ve 20. letech minulého století, německý kapitalismus, který existoval ve Výmarské republice ve formě "liberální demokracie", zrodil hitlerovský nacismus, nacistickou diktaturu Hitlera, která pak věrně sloužila zájmům plutokracie - Kruppům, Schachtům a dalším.

Nacistickou diktaturu financovala světová finanční plutokracie USA a VB, která investovala ve 20-30. letech minulého století do militarizace německé ekonomiky nesmírné finanční prostředky. Německý vědec Eberhard Czichon v knize Der Bankier und die Macht (Bankéř a moc) zdůraznil:

„30. ledna 1933 se nejreakčnějším imperialistickým kruhům podařilo prosadit nacistickou diktaturu. Nacismus tak vznikl jako důsledek všeobecné krize kapitalismu a orientoval své ostří proti dělnické třídě, a jeho revoluční avantgardě, Komunistické straně Německa? 13. plenární zasedání Výkonného výboru Komunistické internacionály věnovalo pozornost třídnímu charakteru nacismu a charakterizovalo ho jako otevřenou diktaturu nejreakčnějších a nejšovinističtějších elementů finančního kapitálu“.

Symbióza Hitlera s německou buržoazií a její podpora světovým finančním kapitálem vedla k rozvracení Evropy a smrti desítek milionů obyvatel Evropy a světa. S německou nacistickou vládou spolupracovaly již před válkou téměř všechny evropské kapitalistické státy, které jako by nechápaly, že po pochodňových marších bude následovat genocida Slovanů, především komunistů a chudých židů.

Nyní se světový imperialismus snaží totéž zopakovat v Kyjevě, kde místo Heil Hitler skandují „Sláva hrdinům“. Umně při tom kamuflují skutečnost, že jediným hrdinstvím jejich předchůdců byly masakry židů v „Babím Jaru“ u Kyjeva. Je zajímavé, že ukrajinská oligarchie, včetně funkcionářů židovských organizací financuje antisemity a nacisty, kteří tvoří zásadní silovou strukturu ukrajinské vlády.

Od počátku nebylo třeba pochybovat o tom, že pokud banderovci nebudou zastaveni jakýmikoliv prostředky, bude se nacistický režim na Ukrajině rozvíjet jako rakovinné metastázy.

Jak se k takovému vývoji postaví EU, založená na údajné obhajobě svobod, demokracie a lidských práv? Bude její vedení klamat občany, jako v případě Kosova, jehož mafie ovládají evropský byznys s narkotiky a za války ovládly obchod s orgány povražděných Srbů? Není se potřeba ptát, protože pan prezident Zeman, stejně jako kdysi podpořil útok NATO na Srbsko, podpořil 23. 8. 2014 spolu s českými ministry podporu nacistické vlády na Ukrajině.

Jak prezident Obama tak i generální tajemník NATO Stoltenberg doporučují vládám států NATO, aby podpořily ukrajinskou armádu zbraněmi i moderními zbraňovými systémy a přeměnili nacistickou „národní gardu“ v pravidelnou armádu.

Jak důležité je vítězství a upevnění ukrajinského nacismu v boji proti revolučním republikám na Jihovýchodní Ukrajině pro světový imperialismus, který se bez války o ovládnutí ukrajinských a ruských surovin nemůže dostat z krize, potvrdila i provokace se sestřelením malajsijského dopravního letounu nad ukrajinským válčištěm, ze kterého CIA obviňuje revolucionáře a Rusko.

Snad by někdo mohl pochybovat o tom, zda se podaří naladit EU dobré vztahy se zločinnou ukrajinskou nacistickou vládou po ukončení konfliktu, ale spolupráce EU s nacistickým režimem v Chorvatsku, mafiánskou vládou Berlusconiho v Itálii a zločinnými režimy v Kosovu a Izraeli nasvědčuje, že krvavé ruce se dají snadno umýt. Z Kosova proudí do EU drogy, které jsou významným nástrojem k utlumení protestů nezaměstnané mládeže a evropské banky by bez zisků z prodeje drog byly ještě v horší situaci, než jsou nyní. Korporativní média dokáži umně kamuflovat podstaty zájmů svých imperialistických vlastníků.

Hlavní cíl ukrajinského masakru Rusů v Donbase nese geopolitický charakter. Podpisem asociační smlouvy s EU se Ukrajina nemohla stát členem Euroasijského svazu Ruska, Běloruska a Kazachstánu. K dosažení tohoto cíle posloužil Spojenými státy a EU organizovaný státní převrat, provedený rukama svých přívrženců - neonacistů.

Tato soudobá verze evropského nacismu se liší od svých předchůdkyň z první poloviny dvacátého století využitím informačních válek k ovládnutí společenského vědomí (nacismus, etnické spory atd. jsou pouze nástroji strategie "barevných revolucí"). Imperialistické mocnosti sdružené v NATO se snaží ovládnout teritoria bez zásahů vlastních ozbrojených sil a usilují o to, aby likvidaci jeho odpůrců provedly síly páté kolony, které si dlouhodobě připravovaly ke svržení stávajících režimů. V případě vyvolání konfliktu na Ukrajině byly využity všechny uvedené možnosti a hlavně po staletí pěstovaná nenávist k Rusům.

Jaké jsou důvody hybných sil, prosazujících renesanci diktatury v Evropě?

Bez jejich objasnění není možné rozpracovat plán odporu a záchrany komunistického a dělnického hnutí nejen na Ukrajině a v Rusku, ale v Evropě a ve světě. Jde zejména o hledání východiska ze současné globální ekonomické krize. Jedním z východisek je stimulování spádu ekonomiky výdaji ze státních rozpočtů. Výdaje státních rozpočtů se koncentrují především ve vojensko-průmyslovém komplexu, poněvadž v souladu s liberální ideologií je posílení úlohy státu možné pouze v oblasti výdajů na národní obranu. Ke zdůvodnění zvyšování těchto výdajů vyvolávají imperialistické státy růst napětí, hrozící vznikem dlouhodobých válečných konfliktů, vedených cizíma rukama.

Zvláště tento proces charakterizuje současný rozvoj mezinárodních vztahů. Imperialistické centrály jak v USA, tak i v Evropě se snaží nalézt takové východisko ze současné systémové krize, které by je nejméně zasáhlo - tedy na úkor zemí, ve kterých najdou dostatek sil, ochotných realizovat jejich koloniální záměry a podílet se vyvolávání barevných revolucí. Cílem konfliktů je odepsání státních dluhů USA a jejich hlavních spojenců, jako výdajů na válku, zcizení valutových a zlatých rezerv ovládnutých zemí, zlikvidování ekonomické konkurence a posílení vlastní geopolitické pozice. Opakuje se stejný postup, jaký imperialismus použil ve 30. letech, kdy podpořil nastupující fašismus i nacismus a rozpoutání druhé světové války. Po rozpadu světové socialistické soustavy ovládl ekonomiku porobených států, včetně Ruska a uloupil jejich zlato a valutové rezervy.

Agrese USA proti Rusku prostřednictvím podpory ukrajinského nacismu, který za jejich podpory rozpoutal masakr proti ruskojazyčnému ukrajinskému obyvatelstvu, splňuje všechny výše uvedené cíle:

Prostřednictvím ekonomických sankcí dále oslabit Rusko, obvinit ho z válečných zločinů a zablokovat všechny jeho valutové rezervy, uložené v západních, zejména amerických bankách.

Zmocnit se státních aktiv Ukrajiny, uloupit systém naftovodů a plynovodů, přírodní zdroje vzácných zemin, zlatý poklad, poklady umění a kultury.

Ovládnout trh s jadernými články pro jaderné elektrárny. Zlikvidovat vojensko-průmyslový komplex - při tom zasáhnout Rusko a nahradit jeho export zbraní vlastními dodávkami bojové techniky.

Oslabit nejen Rusko, ale i EU, která tratí na sankcích proti Rusku miliardy €.

Západní imperialismus si rovněž splnil cíl "konečné" odtržení Ukrajiny od Ruska a zabránění jejího připojení k Euroasijskému svazu a do dalších integračních procesů s Ruskem.

Nelze tedy pochybovat o tom, že proces americké agrese, jehož současná fáze započala masakry Rusů, na Jihovýchodní Ukrajině letos, bude dlouhodobý. Je otázkou, zda se USA a EU podaří rozšířit konflikt natolik, že dojde k vnitřní destabilizaci Ruska, kterou může vyvolat ruská pátá kolona pokusem o státní puč, podobně jako v roce 1991. Pátá kolona k tomu může využít působení sankcí a nedostatku základních potravin, které současná vláda nebude schopna zajistit.

Vycházeje z této analýzy a v souladu s tím, že ukrajinská armáda není schopna s konečnou platností zmasakrovat ruské obyvatelstvo jihozápadní Ukrajiny, které povstalo proti nacistické vládě v Kyjevě, lze říci, že konflikt bude mít zřejmě dlouhodobý charakter. Po tom, co světový imperialismus dosáhl opět svého cíle vést proti Rusku válku cizíma rukama, nebude se dobrovolně vzdávat podpory nelegálního režimu. Lze očekávat, že válka bude vedena tak, aby trvala co nejdéle a USA a NATO se budou snažit, aby do ní bylo zataženo Rusko, což by umožnilo zásah ozbrojených sil NATO.

Jde tedy o počátek skutečné války organizované Spojenými státy a jejich spojenci z NATO, kteří se snaží položit na lopatky Rusko, pouze jinými metodami, než v roce 1941?

Není třeba o tom pochybovat. 4. 12. 2014 vyslovilo 411 poslanců amerického Kongresu souhlas s darováním zbraní nacistickému režimu na Ukrajině. Proti bylo pouze 10 kongresmanů.

Neudivuje ani pozice evropských států, které se staly před napadením SSSR jakoby prvními obětmi německého nacismu. Nelze však zapomenout na to, že šlo o nastolení diktatury proti pracujícím okupovaných zemí. Kapitalisté těchto zemí ochotně spolupracovali s Němci a to všichni, včetně „neutrálního“ Švédska, Švýcarska a dalších a dá se říci, že dlouho po válce a snad i dnes žijí obrazně řečeno „ze zubního zlata“ povražděných Židů. Proto potomci nejen příslušníků SS, Gestapa, ale i kolaborantů a dozorců z koncentračních táborů jiných národností než německé, kteří ovládli postsocialistické státy, ochotně podporují válku proti Rusům. Při tom alespoň komunisté a levice by mohli dát najevo, že s odmítnutím rezoluce OSN proti nacismu nesouhlasí.

Postavit rovnítko mezi komunismus a nacismus.

V Estonském Tallinu se v neděli 23. 8. 2015 setkali ministři spravedlnosti 8 států u příležitosti oslav „Evropského Dne uctění památky obětí stalinismu a nacismu“. Zde se rovněž uskutečnila i mezinárodní konference „Zločinné dědictví komunismu a nacismu“ (The Criminal Legacy of Communism and Nazism), které se zúčastnili ministři, politici, experti a společenští činitelé řady evropských zemí.

V předvečer konference vystoupil na shromáždění delegátů estonský ministr spravedlnosti a bývalý ministr obrany Urmas Reinsalu s návrhem na založení soudu, který by měl status mezinárodního orgánu pro vyšetřování zločinů komunistického režimu, a řekl, že mají být vyšetřovány stejně, jako se vyšetřují zločiny nacismu. Podle ministra Reinsalua v důsledku zločinů komunismu a nacismu zahynuly miliony osob, včetně Estonců. Pokud by prý pokračovala komunistická okupace i v tomto století, utrpěl by estonský národ nepopsatelný úpadek.

Soud, vzniklý na základě mezinárodní dohody, by měl vypracovat jasný právní posudek zločinů komunistických režimů v zemích, které se připojí k dohodě.

Zástupci ministerstev spravedlnosti Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska a Gruzie vystoupili se společným prohlášením, podporujícím návrh Reinsaula. K posouzení této otázky bylo rozhodnuto svolat skupinu expertů.

Lze se pouze divit, že mezi nimi nebyli představitelé nacistické Ukrajiny a Finska.

Nejen v Estonsku, ale i ve většině států Evropy, včetně České republiky, kde dokonce soud posvětil vydání Hitlerových projevů, a ministryně spravedlnosti Válková se vyjádřila k německé okupaci ČSR, při které bylo vyvražděno 360 000 Židů, komunistů, nejlepších představitelů české inteligence a vlastenců, že se Čechům vlastně nic nestalo, se šíří vlna fašistického extremismu. Vlády ho sice oficiálně neschvalují, ale tolerují ho. Bývalá předsedkyně parlamentu Němcová však uhodila hřebík na hlavičku svým útokem na záporný postoj ministra Zaorálka, v průběhu projednávání asociační dohody fašistické Ukrajiny s EU, že prý připomíná německý nacismus a zpochybňuje tak naše postavení v EU a NATO. Řekla pravdu. EU a NATO opravdu nahradily ten systém, který chtěl světový imperialismus vnutit světu před druhou světovou válkou.



Co zachrání Rusko?

Rusko může zachránit pouze vláda národní důvěry a nová orientace rozvoje země.

Výzva výkonného výboru Všeruského společenského hnutí

„Za podporu armády, obranného průmyslu a vojenské vědy“

(Pokračování z minulého čísla)

Jaké úkoly stojí před vládou národní důvěry a před Federálním shromážděním Ruské federace, na čem je založena nová orientace a co je potřeba učinit pro záchranu Ruska?

1. Pozměnit ústavu Ruské federace, zrušit ustanovení, podle kterého má mezinárodní právo přednost před vnitrostátním právem země.

Zejména jde o bod 4, článku 15, který říká: „Pokud jsou mezinárodní smlouvou RF stanovena jiná pravidla, než ta, která jsou stanovena zákonem, pak platí pravidla uvedena v mezinárodní smlouvě.“

V současnosti jsme nuceni na základě tohoto bodu uznávat rozhodnutí všech mezinárodních soudních instancí, jako je na příklad i rozsudek mezinárodního arbitrážního soudu zaplatit M. Chodorkovskému 50 miliard USD.

Spojené státy mohou podobný rozsudek pouze odmítnout s tím, že neodpovídá vnitřním zákonům USA a více se tím nebudou zabývat.

Je nutné odstoupit od takových mezinárodních dohod, které jsou přímo v rozporu s národními zájmy Ruska. A aby ani v budoucnosti nedocházelo k podobným chybám, je potřeba přesně charakterizovat národní zájmy Ruska a seznámit s nimi všechny ruské občany.

2. Obnovit suverénní, na vnějších silách nezávislý, státní finanční systém.

Současný finanční systém je absolutně nezávislý a nemá na něj vliv ani premiér, ani prezident.

Ruská centrální banka je zaregistrována v New Yorku a nehledě na současné sankce a finanční válku, kterou proti Rusku vedou Spojené státy, řídí se i nadále ustanoveními „Washingtonského konsensu“.

Tato ustanovení byla přijata ještě vládou premiéra Jegora Gajdara a od té doby jsou důsledně dodržována. Na základě těchto smluv může mít Rusko v oběhu pouze tolik rublů, kolik valut vydělá a pokud je těchto valut podle názoru amerických kurátorů více (na příklad při vysokých cenách surovin), musí Rusko tento přebytek ponechat v amerických bankách za 1 – 2 % úroků.

Současně s tím jsou ruským společnostem včetně státních a při státních garancích poskytovány těmito samými americkými bankami kredity s úrokem 5 – 7 %.

Státu jsou způsobeny kolosální ztráty a přitom bývalý ministr financí A. Kudrin, který nejaktivněji uváděl tato opatření do praxe, byl označován za nejlepšího ministra financí. Není žádných pochyb o tom, že za podobné aktivity by byl jako občan USA posazen na elektrické křeslo.

O jakém rozvoji lze hovořit, jestliže Ruská centrální banka i celý finanční systém podřizují celou makroekonomickou politiku zájmům zahraničního finančního kapitálu.

3. Obnovit státní monopol na zahraniční obchod a znárodnit surovinové zdroje, které podle znění Ústavy RF i tak náleží lidu.

Naši velcí předkové nám zanechali nejbohatší stát na světě. Pokud by se rozdělilo naše bohatství na každého občana Ruska, byl by každý 20x bohatší než Američan a 50 – 70x bohatší než Evropan. Místo toho, aby bylo bohatství země využito k jejímu rozvoji, bylo dáno k rozkradení domácím oligarchům a jejich zahraničním patronům. Pouze v minulém roce byly prodány do zahraničí suroviny za 20 bilionů rublů a do státního rozpočtu se z toho dostalo pouze 8 bilionů. Ostatní šlo do kapes ruským i zahraničním oligarchům.

4. Obnovit státní vlastnictví strategických odvětví a průmyslových objektů, železniční, letecké a vodní dopravy. Zpracovat strategický plán rozvoje průmyslu a zahájit jeho realizaci.

V období reforem bylo ztraceno mnoho. Byla zlikvidována celá průmyslová odvětví, ale základna, která vznikla v SSSR, dosud existuje.

Díky exportu zbraní a bojové techniky byl jako celek udržen vojenskoprůmyslový komplex.

Mnohé je možno zachránit ve velmi krátké době. Například v letectví. V roce 1990 byl každý třetí letoun na světě sovětský a v současnosti je letecký park soukromých leteckých společnosti tvořen z 90 % cizími dopravními letouny.

Letecké továrny však dodnes existují. Nyní se jejich výroba zastavila, nebo je využíván pouze na 5 – 10 %.

Výroba je zastavována záměrně. Již po rozpadu SSSR prošel státními prověrkami letoun ruské výroby TU – 334, ale pak se najednou vláda rozhodla ukončit financování jeho výroby.

Finance byly převedeny na vývoj a výrobu letounu „Suchoj – Superjet – 100“, který je z 85 % konstruován z importovaných součástek a dílů.

5. Obnovit v zemědělství družstevní vlastnictví a přistoupit k rozpočtovému financování zemědělství na úrovni rozvinutých zemí, například států EU a vydělovat na to 10 % výdajů státního rozpočtu.

Sovětské i světové zkušenosti potvrdily, že zejména tato forma je v zemědělské výrobě nejúčinnější.

Počátkem 90. let minulého století, kdy došlo k likvidaci kolchozů a sovchozů, doktor ekonomických věd A. Vinogradov dokázal, zemědělství SSSR bylo mnohokrát účinnější než americké. Starší pokolení si pamatuje, že na rozvoj zemědělství bylo vydělováno z rozpočtu SSSR 40 miliard sovětských rublů. Přitom na obranu pouze 17,2 – 17,4 miliardy. Demokraté označovali zemědělství za černou díru. Bylo to mnoho nebo málo? Bylo to pouze 12 rublů na osobu za měsíc. Přitom vláda USA dotovala své zemědělství 39 dolary na osobu měsíčně. Severní státy USA přitom leží na stejné zeměpisné šířce jako ruský jih a jeho jižní státy v subtropech, pak je potřeba úroveň sovětského zemědělství oceňovat ještě více.

SSSR v produkci základních potravin na osobu nijak neustupoval Spojeným státům a ve výrobě mléka, másla, vajec, cukru, rostlinných olejů zaujímal první místo na světě.

Mnozí se mohou ptát: tak proč na konci 80. let a na počátku 90. let byly pulty potravinových obchodů prázdné? Odpovíme i na tento dotaz. V prosinci 1987 gorbačovské vedení odsouhlasilo rozhodnutí o udělení práva na zahraničně obchodní činnost nově vzniklým ekonomickým subjektům: družstvům, soukromým podnikům atd. A již v roce 1988 byla ze země vyvezena 1/3 potravinářských výrobků, v roce 1990 2/3 a pak čím dále tím více. Pulty obchodů se vyprázdnily a vláda Jegora Gajdara začala „zachraňovat“ stát cestou šokové terapie.

Obnova zemědělství je nezbytná, poněvadž Rusko ztratilo potravinovou bezpečnost. Pokud nyní nebudou přijata naléhavá opatření, pak v případě vyostření mezinárodních vztahů anebo válečného konfliktu, kdy se dovoz potravin stane nemožným, bude ruské obyvatelstvo hladovět.

6. Obnovit Ruskou akademii věd, oborové vědeckovýzkumné instituty a obnovit kdysi nejlepší vzdělávací systém na světě.

Je potřeba stanovit prioritní směry rozvoje vědy a zajistit důstojné financování vědeckých prací. Zajistit rychlé zavádění výsledků vědeckého výzkumu do výroby.

A. Fursenko jako ministr školství a vědy (nyní je poradcem prezidenta pro tyto otázky) kdysi otevřeně tvrdil, že ruské školství musí připravit kvalifikovaného spotřebitele. Nikoli tvůrčího pracovníka ani hrdinu. Tento přístup je v rozporu se zájmy Ruska. Vláda národní důvěry musí tento liberální přístup změnit a vypracovat jednotné standardy středního a vysokoškolského vzdělávání, zavést jednotné učebnice pro základní předměty a vyvážit programy pro středoškolské a vysokoškolské studium.

Na základě strategického plánu musí vláda stanovit, kolik země potřebuje fyziků, chemiků, biologů, inženýrů, lékařů, učitelů a kolik ekonomů, právníků a finančních odborníků. Rovněž tak musí stanovit potřebný počet kvalifikovaných dělníků.

7. Obnovit zdravotnictví.

Zdraví národa je základní podmínkou rozvoje země. Stav zdraví náhledně demonstrují vojenské lékařské odvodové komise, podle kterých je z deseti mladých mužů schopných vojenské služby pouze 1 až 2.

Nyní, pokud je v Rusku nemocný člověk, zejména dítě, musí být odeslán na drahé léčení do zahraničí. V Rusku nejsou specialisté. Na chudé Kubě takoví odborníci jsou a v bohatém Rusku nejsou. Stát na takové léčení finance nemá a televizní kanály vyzývají milosrdné občany, aby posílali peněžní příspěvky na léčení.

Úkolem vlády národní důvěry se musí stát vytvoření takového zdravotnictví, při kterém lékaři provádějí profylaktické prohlídky s cílem odhalit základní druhy nemocí a pak realizovat trvalé sledování zdravotního stavu obyvatelstva od dětství až do stáří a v případě potřeby poskytují kvalifikovanou lékařskou péči, ať by byla jakkoli složitá.

8. V sociální oblasti je nezbytné likvidovat bídu v nejbohatší zemi světa, garantovat důstojné životní minimum každému občanu Ruska. Zajistit důstojné bydlení.

Mimořádnou pozornost je potřeba věnovat dětem a důchodcům. Přídavky na děti musí odpovídat alespoň životnímu minimu dítěte. Pro předškolní děti musí vznikat jesle a mateřské školky s minimálními poplatky. Pro žáky musí být zabezpečen pobyt v dětských táborech, ozdravovnách a na turistických základnách. Lidé, kteří věnovali své síly a zdraví úsilí o blaho vlasti, musí mít důstojné stáří. Mimořádná péče musí být věnována válečným veteránům, kteří bojovali za svobodu a nezávislost své země a bránili její čest a důstojnost.

9. Důležitým směrem činnosti vlády národní důvěry se musí stát vlastenecká výchova občanů, zejména mládeže.

Spojené státy ve své psychologické válce proti Rusku se vždy orientovaly na ruskou mládež. Snažily a snaží se jí rozložit, zbavit pocitu kolektivismu, učinit z mladých lidí kosmopolity nebo dokonce fašisty. Nesmíme dopustit to, co se stalo na Ukrajině. Rusové, kteří vykonávali vojenskou službu na západní Ukrajině za existence SSSR, mohou potvrdit, že nic z toho, co se tam děje nyní, se tam nikdy nedělo. Bývalí „banderovci“, kterým dal Chruščov milost, pouze mlčeli. Cílevědomá činnost západních tajných služeb a jejich ukrajinských lokajů a spolupracovníků za 25 let od zániku SSSR přinesla své ovoce. Mediální kampaní se podařilo přeměnit vědomí mladých lidí natolik, že se s nich stala, 70 let po vítězství SSSR nad fašismem, divoká zvěř. To se potvrdilo nejen v Oděse, kde fašistické bojůvky vraždily ženy a děti, ale na celé jihozápadní Ukrajině.

Popravdě řečeno i ruská média, zejména televize propagují násilí, jde zejména o ruské soudobé filmy jako „Trestný prapor“ nebo „Bastardi“ (Svoloči). K tomu mají blízko i filmy nejznámějších režisérů Michalkova a Bondarčuka. Mládež je budoucností země. Musí být důstojná dědictví po svých předcích, kteří ubránili svobodu a nezávislost Ruska na válčištích a obnovili národní hospodářství, zlikvidované německými nacisty.

10. Nezbytnost obnovy bojeschopnosti ruských ozbrojených sil na takovou úroveň, aby byly schopny odrazit agresi kteréhokoli geopolitického nepřítele na všech strategických směrech. Na tom, společně se splněním ostatních, výše uvedených úkolů, bude záviset mírový život ruského lidu, svoboda a nezávislost Ruska.

Po demisi ministra obrany Serdjukova a náčelníka generálního štábu armádního generála A. Makarova analyzovali vojenští experti jimi provedené reformy a došli k závěru, že v důsledku těchto reforem se ruská armáda, která byla schopna obrany proti agresi pravděpodobného protivníka, změnila v armádu schopnou bojovat pouze s ozbrojenými oddíly záškodníků. Soudobý protivník má nyní převahu jak v silách, tak i v prostředcích hlavních druhů zbraní a bojové techniky 10:1.

Prováděné reformy vycházely z toho, že „demokratické“ Rusko nemá nepřítele.

Nyní, kdy americký prezident Obama označil za hlavního nepřítele Spojených států Rusko, jsme najednou zjistili, že geopolitický nepřítel existuje a byl by již dávno rozsápal Rusko na kousky, nebýt ruského raketojaderného štítu.

Strategie USA a NATO vůči Rusku je založena na zasazení prvního odzbrojujícího globálního úderu ruským jaderným silám, po kterém zůstane bojeschopných pouze 10 – 15 % jaderných raket různých druhů, které, pokud budou odpáleny, zachytí americká protiraketová obrana. Po tomto úderu mají vtrhnout do Ruska pozemní síly NATO. Pouze v roce 2015 bylo dislokováno v Pobaltských státech a v Polsku 1300 kusů obrněné techniky. Jestliže budou mít vojska NATO převahu 10:1, snadno vyřídí útvary a svazky ruské armády.

Velení NATO je dokonale informováno o stavu ruských ozbrojených sil díky trvalým inspekcím, prováděným na základě Vídeňské smlouvy z roku 2011.

Jako vojáci si myslíme, že reálným faktorem odrazování nejsou ani tak jaderné zbraně, ale rovnováha sil a skutečná bojeschopnost ruské armády.

Vojenskopolitická situace se ve vztahu k Rusku trvale zostřuje a připomíná situaci před druhou světovou válkou. Ozbrojené síly je proto potřeba obnovit v nejkratším termínu a připravovat pozemní vojska, letectvo i námořnictvo, hlavně jejich velení, jak vést válku. Pouze tak je možné zajistit pro náš lid mír a další rozvoj Ruska.

Vytvořit vládu národní důvěry a plnit úkoly, které stojí před státem, je možné tehdy, když představitelé národně patriotických sil získají převahu ve Státní dumě. Nyní má většinu ta politická strana, jejíž předsedou je premiér D. Medveděv. Proto bude velmi důležité zvítězit v zářijových parlamentních volbách. Na jejich výsledcích bude záviset další vývoj Ruska.

Pravda (komunistická) čís. 34 z 1. 4. 2016 №34 (30385) 1—4 апреля 2016 года Překlad: Karel Kluz



Program sjezdu KSČM byl neúctou ke členům strany

Jako řadový člen KSČM (od roku 2014), když předtím jsem byl přibližně 20 let sympatizantem strany a jejím voličem, dění v KSČM podrobně sleduji již nejméně 20 let.

Zvolení nového vedení hned zkraje sjezdového jednání bez řádného zhodnocení předešlého funkčního období je i neúctou ke členům strany, kteří se prostřednictvím delegátů mohou vyjádřit k práci úřadujícího vedení strany. Je sice možné, že některé osoby názor členů strany nezajímá, protože členové strany nejsou příliš potřební, jak se před nedávnem vyjádřil jeden poslanec z Libereckého kraje, ovšem tento názor je, věřím tomu, ve straně výrazně menšinový a navíc i naprosto zcestný. Dotyčný člověk si asi neuvědomuje, že hlavně díky členům strany, jejich rodinám a sympatizantům strany byl zvolen do své funkce. Snad už v libereckém kraji podruhé nedovolí, aby je tento člověk reprezentoval v tak vysoké funkci. Ostatně situace v liberecké krajské organizaci, zejména v jejím vedení je svou vážností známa i v jiných částech naší země. Jak je možné, že kraj vede osoba, která systematicky dlouhodobě lže, manipuluje, pomlouvá členy vlastní strany, ze sídla krajské organizace udělala doslova Hampejs, kam se slušný člověk štítí vůbec vstoupit a navíc ani nedokáže ve svém městě zorganizovat žádnou akci s účastí veřejnosti jako je třeba 1. máj? Kam se poděla komunistická zásadovost?

Velkým převládajícím nešvarem je také kumulace funkcí, což je dnes ve straně stále velmi častým jevem. Je otázka, zda jsou vůbec schopni více funkcí řádně vykonávat. Kdo by se chtěl angažovat ve straně, kde je nový člen dobrý jen k tomu, aby pomáhal při přípravě akcí, schůzí, konferencí a voleb, ale měl zásadně omezený přístup do stranických struktur či na kandidátky do voleb? Odpověď se nabízí přímo sama. Opakovaně se stalo, že do strany vstoupili noví členové, aby ji poměrně brzy opustili, ne proto, že nedostali místo na volitelném místě kandidátky, ale pro znechucení z poměrů ve straně panujících.

Pokud se někdo domnívá, že především parlamentní prací a podílením se na udržování kapitalismu v jeho chátrání získá strana masovou podporu, velmi se mýlí. Současná stagnace a odkládání důležitých problémů celou situaci jen stále více komplikuje.

Mediální prezentace strany jakoby ustrnula již před řadou let. Přitom toto je dnes nezbytné pro oslovení veřejnosti, včetně mladé generace. Schází citelně výrazný tiskový orgán strany. Haló noviny tuto funkci již léta neplní. Na jejich stránkách vidíme texty od stále stejných osob, občas se zde objeví zajímavá analýza, ale dnešní stav je neprosto nedostačující. Schází nějaký komunistický týdeník nebo měsíčník, který by reagoval na aktuální témata a srozumitelně je prezentoval. Vychází sice „Dialog“, ale ten podporují jen jeho čtenáři, díky kterým stále ještě vychází. Svým nákladem se k mnoha lidem nemá šanci vůbec dostat. Navíc někteří jej odbírají spíše tajně, jakoby se báli, že čtením a odběrem „Dialogu“ se ve straně stanou osobami tzv. nežádoucími.

Miroslav Pořízek, Tovačov